Pomalu jsem otevřela oči, ale všechno bylo rozmazané. V první chvíli jsem si nedokázala vzpomenout, kde to jsem. Byla jsem hrozně slabá.
Podívala jsem se na svou levou ruku, kde byla napíchnutá kanyla a konečně si vzpomněla. Skoro jsem se bála podívat, kolik na břiše najdu stehů.
Nikdy jsem neležela v nemocnici. Nevěděla jsem, jak to tam chodí. Věci, které byly pro ostatní samozřejmé, pro mě byly překvapením. To prostředí mě děsilo, stejně jako všichni v bílých pláštích. Nikdy jsem jim nedůvěřovala, byla jsem tak vychovaná. Ale teď jsem musela. Nic jiného mi nezbývalo. ON mě už nevyléčí, pomyslela jsem si.
Jenom pouhá vzpomínka na něj zase roznítila všechny ty pocity hněvu. Přišla jsem si tak moc zrazená.
Od mých šestnácti let mě ujišťoval, že ty bolesti přejdou a všechny problémy zmizí. Věděla jsem, že se s takovými obtížemi chodí na operaci, ale odmítla jsem jí. Věřila jsem, že mi pomůže, stejně jako pomohl už tolika lidem.
A teď jsem tu ležela. O deset let později a s mnohem většími bolestmi.
Ale co na tom bylo ze všeho úplně nejhorší?
Vědomí, že kdyby tu stále byl, natáhla bych se po telefonu a do mobilu naťukala vděčnou zprávu, kde by jistě stálo: Děkuji moc, že jsi to všechno takhle zařídil. Určitě jsi byl při operaci se mnou a na všechno dohlížel. Jsem ti moc vděčná. Děkuji. Lucka”
