Dojeli jsme na místo. Netušila jsem, kde to jsme. Hned, co jsem vystoupila z auta, mě obestoupily čtyři ženy a ON. Cítila jsem na sobě jejich pohledy. ,,Všechny si ji pořádně prohlédněte.” řekl a ukázal na mě.
,,Je nešťastná a zničená. Není to holka, která by o sebevraždě jenom mluvila. To je holka, která to udělá až na to přijde. A víte proč? Protože nemá pro co žít. Je na dně. Nikdo ji nemá rád, rodina jí nerozumí. Nikdo jí není schopen porozumět. Je úplně sama. Má jenom mě, stejně jako vy. Já vím, co cítíte. Vím, co prožíváte.” pokračoval a párkrát mě poplácal po rameni.
Ostatní ženy chápavě přikyvovaly, aby daly najevo, že jeho slovům rozumí. Všechny jsme mu věřily. Věřily jsme, že on je ten jediný, kdo nás má doopravdy rád, komu na nás záleží. Mně samotné tahle slova opakoval velmi často. Párkrát mi od něj v podvečer přišla esemeska se slovy MÁM TĚ RÁD. Byla jsem mu za to vděčná a vinila se, že takovou čistou lásku nejsem schopná přijmout, že pro ni nejsem dost dobrá.
Na chvíli se odmlčel a potom se na mě znovu otočil: ,,Nikdy se z toho nedostaneš, pokud se budeš dál vídat se svojí mámou.”
To, co řekl, mě nepřekvapilo, ale bylo zničující slyšet ta slova takhle nahlas. S ostatními členy rodiny jsem přerušila kontakt už před několika lety. Máma byla jediný člověk, který mi zbyl. Slzy se mi začaly kutálet po tváři, nemohla jsem udržet pláč. Nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Kývala jsem hlavou ze strany na stranu, abych dala najevo, že to nepřichází v úvahu. ,,To nedokážu, to ne, prosím, ne.” konečně jsem ze sebe vypravila pár slov. Prosila jsem ho, jestli by to nešlo udělat jinak. Budu na sebe tvrdší, budu na sobě víc pracovat. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to zvládnu, že se od nínenechám stáhnout ke dnu.,,Prosím, mamka ne.” žadonila jsem stále dokola. Jiná možnost, než se ho pokusit přesvědčit, aby změnil názor, pro mě nebyla. Nepřicházelo v úvahu, abych šla proti jeho rozhodnutí. Byla to ironie. Máma byla ta, která mě k němu v mých osmi letech přivedla a najednou onrozhodovalo tom, jestli se ještě někdy uvidíme.
,,Jaká mamka?” zasmál se jeho typickým smíchem, díky kterému jsem se cítila ještě hůř. Pokračoval tvrdě: ,,Ty si musíš uvědomit jednu věc. Nemáš žádnou rodinu, nemáš žádnou mamku. To bylo dřív. Teď už to není. Tyhle lidi žijou v jiným světě, nebudou nikdy schopný ti rozumět. Musíš za tím udělat tlustou čáru. Nemáš žádnou rodinu. Jsi úplně sama. Máš jenom mě. Čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe.”
Jedním z hlavních bodů, které musely být splněny, byla izolace. Odstřihnutí se od lidí, kteří by člověka mohli svést z cesty. Odstřihnutí se od rodiny, aby byl člověk úplně sám. Aby měl člověk pocit, že má jen jeho a bylo lehčí s ním manipulovat.
