Žijeme, podle nových průzkumů, v šesté nejbezpečnější zemi světa. Těch několik publikovaných slov u mě vyvolává více otázek, než bych chtěla.
Žijeme v České republice, Česku či Czechii - v srdci Evropy. Jsme národ, který se dokázal semknout a vybojovat si demokracii bez boje. Nyní, po sedmadvaceti letech, se mnoho lidí ptá - jsme opravdu svobodní, máme právo volby? Jsme opravdu v bezpečí, jak nám s úsměvem na rtech, tvrdí?
Cítíme se bezpečně?
Na to můžu odpovědět otázkou "A podle jakého měřítka mám soudit?"
Můžu porovnávat celou naši krásnou vlast například s New York City... Ano, rozhodně je u nás bezpečněji. S našimi 10,5 miliony obyvateli na rozloze zhruba 79 tisíc km2 , oproti sebezvanému státu s 8,5 miliony obyvateli na 789 km2. (chápu, že po zprůměrování, zahrnujíce i země, kde je jedna pětičlenná rodina na 100 km2, se na to šesté místo dostaneme)
Nebo mohu soudit dle našeho pocitu , dle cítění lidí uvnitř naší republiky. Když večer náhodou pustím televizní noviny, připadám si jako divák neurčitelného filmového žánru. Pominu-li fakt, že často silně pochybuji o objektivnosti reportáží, které jsou jako krátké filmové šoty (i s náležitým hudebním pozadím), připadají mi celé televizní zprávy jako černá kronika, odlehčená ukázkou stepujícího koně na konci. Po zhlédnutí takových zpráv by se asi i otrlejší jedinec, než jsem já, bál v noci jít i vyvenčit psa.
I přes to můžu říct, ano. V naší zemi se cítím víceméně bezpečně a věřím, že jsou zde stále lidé, kteří nejsou k ostatním lhostejní a v nouzi pomohou.
PS. samozřejmě vnímám, že o bezpečnosti v různých koutech světa, se v současnosti mluví především kvůli stavu a akcím radikálních hnutí, útokům, které se bohužel stupňují. Nechci tuto problematiku v žádném případě zlehčovat či bagatelizovat.
LS
