Další případ napadení slabšího, nicnetušícího spoluobčana. Tentokráte seniora, který neměl šanci se bránit. Na veřejnosti, mezi dalšími postávajícími lidmi. Přímo před kamerou, která pořídila vcelku kvalitní záznam celé scény...
Po zhlédnutí reportáže, jak vystřižené z amerického filmu i s náležitým hudebním pozadím, o bezdůvodném napadení seniora přímo na autobusové zastávce, mne jako první napadla otázka - cože?! Vždyť jsou okolo lidé, stojí, koukají a nic nedělají. Jak to, že nic nedělají? Jak to, že nepomůžou? Kde se stala chyba? V nastavení priorit? V současném smýšlení společnosti? V mezilidských vztazích?
A hledám odpovědi. Napadají mě skvělé scénáře, dokonce i slogany, které by se daly použít v bulvárních plátcích jako palcové titulky úvodních stránek.
Ano, lidé dnešního světa bývají často lhostejní. Především lidé z velkoměst, kteří nepamatují život na malých vesničkách, kdy se na sebe lidé upřímně usmívali a přívětivě se zdravili.
A já, jakožto rýpal a krtek, musím hledat další odpověď na nově vzniklou otázku. Co stojí za takovou lhostejností? Za lhostejností, kdy pár metrů od nás mohou klidně kopat do bezmocného člověka?
Že by to bylo výchovou? Jsme snad už tak otupělí? Nebo to máme jednoduše "těžce na háku"? Nebo máme prostě strach? Na otázku si odpovídám další otázkou a odpověď bez otazníku na konci věty nenacházím.
Snažím se vžít do člověka, který se v podobné situaci ocitne. Nedělá mi to problémy. Už jednou jsem z podobné situace odešla s nateklým pravým očkem. A tady se částečně řeší můj problém s hledáním odpovědi. Strach.
Nicméně nyní jsem v představách na autobusové zastávce s dalšími zhruba čtyřmi lidmi. Stojím, čekám a pařím hry na telefonu. Najednou se za mnou začne rozvíjet boj - značně podnapilý mlaďas versus starší pán s jablíčkem a igelitkou. Pro mě je jasným řešením mobil a linka 156. Ovšem s mou obětavostí čili blbostí, se začnu do potyčky plést. A je tu další otázka - odejdu s dalším monoklem a zlomenou nosní přepážkou nebo mi pomůžou ostatní spolustojící?
Tak to je to co nevím. Je to prostě o lidech. O lidech či v lidech. Nic s tím nezmůžu. Ale dokud jsou tady lidé, kteří uslyší o podobném případu a alespoň se nad tím pozastaví, třeba si i poklepou na čelo, zamyslí se nad tím a budou vědět, že je něco špatně, není to s námi ještě tak zlý.
