V kalendáři čtu, že máme dnes státní svátek. Zlehčeně - jde o jakousi oslavu zapíchnutí jednoho Vendy. Není to nepříjemné zjištění, prodloužený víkend je fajn. Jen mě napadá - označení Den české státnosti znamená konkrétně co?!
Jako prvního si představím majestátního a bujarého, dvouocasého lva. Symbol toho, že dokážeme o naši vlast bojovat jako ta divoká šelma. Poté si začnu představovat i další symboly našeho státu. Korunovační klenoty, znaky i erby vznešených rodů, trikoloru. Matně si začnu vybavovat historii naší země. Zlomové okamžiky, význačné a důležité osobnosti. Jak jsme naši vlast budovali, chránili a starali se o ni. Že jsme bojovali za tu výsadu, tady žít.
A jelikož i historie končí současností, tak si také uvědomím, kam jsme to s naší krásnou zemí dopracovali.
Nechci řešit politiku země, někoho lynčovat nebo naopak obhajovat.
Nechci psát o vlastenectví. K tomu mám za měsíc lepší příležitost.
Chci se, nad současným stavem věcí, zamyslet jako Čech. Jako obyvatel státu, který už měl mnoho názvů. Nicméně je to stále jedna země, jedna vlast. Vlast, kterou obývám, jejíchž plodů užívám.
I když tento slovní obrat je trochu nešťastnou volbou. Při představě, kolik plodů, potravin i dalších výrobků, skutečně dokážu získat z naší země, země české... Od našich lidí, mých spoluobčanů. Čechů.
Čechy se rozléhají na úrodné půdě, vždy jsme byli soběstační. Pěstovali jsme svoji pšenici, okopávali svá pole, chovali své slepice, dojili své krávy, stříhali své ovce. Vyráběli svoje hrnečky, foukali svoje skleničky. Vždyť víte.
Jsme v globálu šikovný národ. Soběstačný.
Tak proč, když se vrátím z nákupu, mám pocit, že jsem procestovala půlku Evropy?!
Kde se stala chyba? Myslím, že každý ví, kdo neví tak tuší. Ale jak jsem psala výše. O politice psát nebudu. Ne dnes, ne teď.
Teď bych si přála jen jedno. Drazí spoluobčané, zamyslete se. Alespoň na chvíli, připomeňte si historii naší země, uvědomte si, že je to naše rodná hrouda. Naše vlast. :-) Díky.
