V současné době, kdy z různých koutů Evropy slýcháme zprávy o teroristických útocích, čteme o hrozivých činech radikálních hnutí, se často při cestě hromadnou dopravou, intuitivně ohlížím přes rameno.
Jsem několikaletý obyvatel našeho hlavního města. Využívám při cestě do zaměstnání i za zábavou především městskou hromadnou dopravu. Nikdy jsem neměla ráda jízdy podzemkou, metrem. Za poslední zhruba dva roky, kdy se stupňují zprávy o blížící se okupaci Evropy, její islamizaci a o nenávistných činech, bývám ještě ostražitější.
V hloubi duše vím, že nemám pádný důvod k takovým obavám, ze strachu z cizinců. Že aktuální stav v naší republice není tak vážný, nejsme ve válečné zóně. Nicméně jsem na sociálních sítích, sleduji dění ve světě, čtu o vývoji imigrace ostatních kultur do našich zemí.
Vím, že některé zprávy jsou vskutku z nedůvěryhodných zdrojů a od zaujatých osob. Také vím, že mnoho zpráv je rozhodně ověřených a pravdivých. Podvědomě sleduji lidi, kteří se, byť jen barvou pleti liší, s obavami. Ženu v burce si zařadím k rozsáhlé síti teroristů, v batůžku, který si někdo na chvíli odloží, vidím bombu,
Rozhodně nejsem takzvaný sluníčkář, snažím se být spíše realistou a věci sledovat objektivně, s nadhledem. Ale řekněte, koho v hloubi duše nehlodá, alespoň maličko, strach. Například v přeplněném vagónu.
LS
