Nejsem již nejmladší kousek, mužskou hantýrkou - lehce tužší roštěnka. Navíc zadaná. Přesto si osobuji právo vykřičet do světa zoufalou prosbu: Vraťte nám chlapy!
Je toho v poslední době tolik, co dokáže vzít vítr z plachet i tomu nejzarytějšímu optimistovi. I když za specifické "sluníčkáře" skutečně hovořit nemohu. Ty neochromí patrně už vůbec nic. Katastrofickou rychlostí stáčející se spirála této civilizace nám jasně ukazuje, že skutečně platí doslova a do písmene: "Nevíš dne ani hodiny". V tomhle všem chaosu, který se na nás řítí, především v podobě definitivního potlačení naší středoevropské kultury, si představte, dokáže roztavit prakticky doběla (a to na nic skutečně nenarážím) mé synapse úplně prachobyčejná televizní reklama. Dodávám, že úplně pitomá televizní reklama. Je to patrně ta pověstná poslední kapka do poháru trpělivosti, jak jinak si to vysvětlit.
Jakoby nebylo dost toho zmaru a beznaděje, jež na nás poctivě dosedá den co den, jako prach na babiččinu almaru. Voláme po spravedlnosti, po ukončení pokrytectví, po zodpovědnosti, po úctě, respektu k našim tradicím, národu, rase, náboženství. A pak se stačí podívat na tu hloupou bedýnku, kde na mne z reklamy vyčuhuje s naprosto odevzdaně připitomnělým výrazem tatínek, jehož naprosto perspektivní a vyrovnaná manželka táhne k záchodové míse, aby tomu neinteligentnímu jelimanovi ukázala, že ruličky se TYTYTY nenechávají válet na místě, ale pěkně se umí rozpustit ve vodě. Možná by mu měla dát ještě pohlavek. Nebo rákoskou přes jistě ušmudlané packy, poněvadž takové čuně se zcela určitě před jídlem a po toaletě zásadně nemyje. Další kousek mírně podprůměrně inteligentního tatínka je ten, co vytrvale bojuje s myčkou na nádobí a musí ho celá rodina poučovat. Jsem doslova zdrcena, v jaké to žiji době. Těch reklam je mnoho a tím je mi smutněji u srdce. Ukazujeme svým dětem obraz otce, svým dospívajícím dcerám obraz budoucího partnera. Ukazujeme slabocha, jež je více frustrovaným a retardovaným synem, než mužem. Ukazujeme bezpohlavní změkčilost, strach, obavu, ústup, zbabělost. To, co by měl každý pořádný chlap postrádat. A to samozřejmě není jen o reklamách. Je to jako vlna tsunami, běžící přes hrany zemských desek a otřásající základy samotné existence mužského pokolení. Přes neutuchající přehnané propagování odlišné sexuální orientace, čím dál tím zženštilejší prvky v pánské módě, metrosexualitu, stále zesilující se narcismus, kladení důrazu na outside místo inside. Kultura těla i ducha získaná skrze sport a dobrodružství zaniká stejně jako naše evropská civilizace. Všechno je totiž příliš namáhavé. Příliš to bolí a stojí to příliš energie a úsilí. Navíc to prostě není populární. Naši mladí mužové polykají prášky na migrénu z neustálého vysedávání u monitoru, naši elitní vojáci hubnou pomocí hormonálních léků...bože.
Neříkám, že chlap musí být smrduté zvíře koupající se ve vlastním potu. Víte, je to těžké. Jak je zjevné a jak jsem již výše uvedla, nejsem nejmladší. Narodila jsem se do doby, kdy muži ještě byli muži. Vyrostla jsem v úplné rodině, kde když tatínek praštil do stolu, rozpadll se cibulákový šálek na podšálku vejpůl. Možná, že maminka se snažila býti tím krkem, co tu hlavu ovládá, ale dosti marně, on byl prostě chlap. A jakmile zvýšil hlas, nejel přes jeho názor vlak. Krk nekrk. Jeho slovo pro nás jako děti něco znamenalo. Dodnes znamená. A když mi několikrát v životě řekl, že dělám blbost a že jsem pitomá, vždycky měl pravdu. Byl a je to stále frajer a ženský po něm jely. Jednou mi ale řekl, podívej se, život je plnej pokušení jakéhokoliv druhu. Ale správnej chlap musí vědět, pro co se rozhodl. Zahnout umí každej trouba, ale ustát to se ctí a odmítnout, to dokáže jen charakter. Víte, tohle mi strašně schází. Kam se, sakra, poděli chlapi. Kam se poděla rozhodnost, čest, sebeúcta, klukovství, touha dobývat, touha bránit, touha bojovat. Odvaha, přátelství a pracovitost. Umění dospět a přijmout zodpovědnost. Učíme naše děti vidět muže jako neschopné. Bráníme klukům lézt na stromy, aby si neodřeli kolénko. Zatímco naše dcery se nechávají tetovat po celém těle, což bývalo výsadou kriminálníků, mluví slovníkem dlaždiče (a i ten by se styděl), propichují si kdeco kdečím, chodí zeširoka a hulí tak, že i Janeba páně Šimků a Grossmanna by nepokrytě žasnul.
Nerozumím tomu a nechápu, proč se ženy chtějí stát muži a muži se nechávají vyhazovat ze šachovnic. Kdo teď zbývá, kdo nastoupí do krutých časů a vezme osud našeho národa do svých rukou? Tatínkové a manželé, co obsluhují s nejvyšším vypětím mozkových závitů myčku nebo ti, co žasnou s otevřenou pusou nad rozpouštějící se ruličkou od toaletního papíru? Zdá se, že mužská degradace je jen součástí tohoto velkého celosvětového mejdanu.
A já moc prosím, vraťte se mužové! Probuďte v sobě všechny tak opomíjené vlastnosti, jež každý pohřbil pod hromady peněz, mamonu, Facebooků, letmých internetových úletů, dosažitelného porna, alkoholu a pohodlnosti. Vraťte se hrdí, sebevědomí, bojovní a věrní, navzdory diktátu této civilizace. Pro bezpečí svých dětí a svých žen. Věřím, že i pak se dokáží vrátit ženy. Ty správné ženy, ženské, přirozené, stydlivé a plaché, rodící děti jistě nad populační kvotu a ctící svého ochránce a milence. Budou-li to muži po svém neoddiskutovatelném právu lovce vyžadovat. Prosím vás o to já a především doba. Jež bude patrně daleko, daleko více tužší než nějaká roštěnka.
Předem díky
