Žádná skupina lidí není z hlediska výchovy dětí zcela bez rizika. A čím obecněji tuto skupinu definujeme, tím větší je pravděpodobnost, že se najde nějaký selhávající jedinec. Perfektní výchovu negarantuje vzdělání, náboženská víra, finanční zajištění, ani heterosexuální orientace. Předem lze odhadnout pouze konkrétního jedince (ne zcela, ale aspoň pravděpodobně). Čím víc přemítáme o vlastnostech nějakých skupin, tím méně zbývá prostoru na posouzení jedinců. Obecně lze vyvodit určité předpoklady, např. že se lidé starají lépe o chtěné dítě a při adopci snáze přijmou dítě příbuzných. Homosexuálové nemají větší, ale ani menší předpoklady vychovat dítě dobře a emocionálně uspokojivě, resp. jsou mezi nimi takoví, kteří by to zvládli perfektně, i takoví, jimž by nebylo dobré svěřit ani kanárka (jako ve všech skupinách). Záleží na jednotlivých lidech. Jejich vyloučení z výchovy dětí není jejich právem, právo na dítě nemá nikdo, ale ochuzuje děti samotné i společnost, protože by se jednalo o děti chtěné, tudíž většinou s dobrým zázemím (stoprocentní předpoklad pro jakoukoli skupinu vyslovit nelze).  Nejdůležitější je emocionální stabilita, pocit sounáležitosti a pocit, že člověk někam patří, že tam vždycky může přijít, berou ho tam takového jaký je a pomohou, je-li potřeba. A to homosexuální rodina zajistit může, funguje-li dobře. Děti ve stejnopohlavních rodinách ostatně dávno jsou a budou, jen se pohybují v právním vakuu.

Nikdo tu nemluví o perfektní výchově, ale o nejpřirozenější výchově. Myslím, že neberete v potaz právo dětí na přirozenou interakci matky a otce. Jak psal v jiné diskuzi pan Běhounek: Děti mají mít právo toto poznat, jak jinak se naučí chlapec, jak se chovat k ženě (nebo si vyhranit názor jak se k ní nechovat, v případě špatného zacházení)? Z televize? Vytrhávat děti z jejich přirozeného prostředí (jakkoliv je nedokonalé) je podle mne velká zodpovědnost a nemyslím si, že o ní příliš lidí vůbec uvažuje. Jenže každý jednotlivec je důležitý a ten, kterému výlučně máme poskytovat ochranu (dítě), je dvakrát důležitý. Takže souhlasím s vaším názorem, ale chybí mi tam ta prostá část otázky přírodního nastavení jedince.

Jsem proti dětem absolutně. Znám totiž děti, mnohdy již dospělé (a kdo je nezná přímo, zná je ze soudniček), kteří si stěžují na život v rodině. Vlastní úplné, neúplné, tvořené novými páry. Děti adoptované či vychovávané pěstouny.  A protože takové děti existují, je samozřejmě nutné (že, paní Paseková) proti všem těmto výchovným uskupením bojovat. A protože kolektivní výchovná zařízení nevyhovují vůbec, je třeba přestat mít děti absolutně.

   Ne, paní Paseková, nezbláznil jsem se. Jen jsem použil Vaši argumentaci.

chvilku jsem váhala...ale...povedlo se Vám to.

Já to vidím takto:

1. Sexuální identita JE integrální součást osobnosti. Nelze tvrdit, že jsme obecně stejní až na tuto identitu. Výchova hom. párem by podle mne měla obecně určité odlišnosti od tradičního modelu (pozor: teď se nebavím o tom, jestli je to dobře nebo ne), což by se projevilo, nebo mělo tendenci projevit, na celkových výsledcích výchovy. Je to logické, neboť člověka neovliňují pouze geny, ale také prostředí, v němž žije. A to tím více, čím je mladší. Není ani tak moc otázkou, JAK by to konkrétně vadilo, ale KOMU by to vadilo. KDO by vlastně o tom rozhodoval, jestli je to obecně přijatelné nebo ne. 

2. Přijde mi naprosto přirozené, že se většina lidí zdráhá k adopci dětí hom. páry, protože tradiční model výchovy zde byl po staletí, většina lidí JE na něj přivyklá, JE nějak prostudován a zhruba víme, CO od něj očekávat. Bezhlavě zavádět různé experimenty bez alespoň nějakého solidního teoretického zhodnocení, které bych řekl, že zatím ani neexistuje, mi přijde fakt ujeté. Je přeci přirozené, že lidé jsou k neznámým věcem opatrní a skeptičtí (jinak by tady lidský druh možná ani nebyl). 

Mimochodem, k tomu, že někdy dojde k nějaké komplexní, nezávislé studii, jsem skeptický. I proto, že vlastně v této oblasti moc SKUTEČNĚ názorově nezávislých lidí není - prostě je to téma, které značně emocionálně rozděluje společnost.

Všem s odlišnou sex. přeju dost obezřetnosti, aby neskákali na lep lidem, kteří na nich chtějí pouze nabagrovat (politické) body, resp. získat nějaké výhody. A takovýchto lidí je podle mne příliš mnoho - stává se to velkým byznysem, stejně jako hájení práv nejrůznějších menšin.

Kdyby se uspořádal pochod za tradiční rodinu - nikoliv proti NĚČEMU, ale vysloveně ZA TRADIČNÍ RODINU, chtěl bych vidět, kdo z politiků a známých osobností by se dostavil (pan Dienstbier?).

Adopce neboli osvojení je způsob, jakým je dětem, které nemají jednoho z rodičů nebo žádného rodiče, zajistit právě toho chybějícího rodiče.

Žádnému dítěti nechybí druhý otec nebo druhá matka.

Proto je osvojení homosexuálním párem naprosto absurdní.

Adopce je věcí těch, kteří se o dítě nechtějí starat a těch, kteří by se rádi o dítě postarali.  Nikdo jiný do toho nemá co mluvit.

Bohužel, příklady bych rád dal, ale nemám. Proč? Protože lidé prostě málo chválí a hodně si stěžují, ať už je to kdekoliv. A protože pokud už dítě vyrůstá spokojeně a normálně, nemá smysl ho obtěžovat, mluvit o tom... Zato pokud někdo k nim získá odpor a všude o tom mluví, média a hlavně odpůrci mu udělají rádi reklamu. Toť můj názor.

Hlavně je ale můj názor, že raději dám přednost obecným statistikám a studiím než jednotlivým subjektivním svědectvím, protože jsou naprosto o ničem nevypovídající - jeden člověk vám řekne svůj zážitek, jiný člověk vám řekne opačný zážitek. Co z toho zjistíte? Vy asi že jsou adopce špatné, protože to podporuje Vaši vizi. Rozumně uvažující člověk si ale akorát potvrdí, že jako ve všech rodinách, i zde jsou dobré i špatné případy, na základě kterých ale můžeme těžko zobecňovat.

Oba víme, že ke konsensu nedojdeme, jsme oba jinde. Nebudete mi věřit, ale snažím se vás pochopit, nicméně má přirozenost mi velí řídit se empirií. Statistikami nemůžete měřit lidské štěstí. Pro mne jsou ty výpovědi jistým poselstvím ostatním. Takže je jen na minoritní obci, aby způsobila lavinu pozitivních výpovědí a převálcovala ty negativní. A malinko mne mrzí, že tak bagatelizujete utrpení, o kterém ti lidé vypovídají - tím, že řeknete, že to je pro vás o ničem nevypovídající...je to stejné, jako bych  vám na příběhy o utrpení homosexuálů v majoritní společnosti řekla, že to je naprosto nevypovídající...nedovolila bych si to říci, protože těm výpovědím věřím a chápu tíhu jejich údělu.

Co děti jen s jedním rodičem, jsou určitě hendikepovány proti úplné rodině, nicméně je potřeba je vychovat i tak, bez příkladu druhého pohlaví.

Jak píši, tato společnost je již tak velmi zatížena "negativními" jevy v heterosexuální výchově. Je tedy nutné rozšiřovat tyto neblahé jevy ještě o další sociální experiment, který nemá v historii společnosti obdoby?

Mám známého, který nenávidí své heterosexuální rodiče a takových příkladů je hodně.  Zobecníme to tedy na všechny?

Popsal jste to stručně a přesně. A nejde pouze o sexuální orientaci, ale v podstatě úplně o cokoliv...

Váš příspěvek k této problematice je vyvážený a těší mne, že přispíváte k objektivitě 

Jediné objektivní posouzení by byla komplexní studie, srovnávající percentuálně podíl týraných/spokojených dětí z hetero/homo sexuálního prostředí. Všechno ostatní jsou pouze vytržené jednotlivé příběhy... Vesměs podané přesně tak, jak autor chce, aby závěr vyzněl... Žádná objektivita. A jako zdroj si samozřejmě můžete dovolit uvést úplně cokoliv... I oponent může použít jiné příběhy, vyznívající v neprospěch druhé skupiny. Tohle je pouze nedostatek kritického myšlení a využívání manipulace ve prospěch svého vlastního názoru. P.S.: myšleno zcela obecně, o problematice výchovy dětí v homosexuálním prostředí nevím zhola nic.