Nejlepší plastický chirurg

"Slečno, tady je ale uzavřená společnost!" chytá mne za rameno o hlavu menší týpek. Marek. Poznávám ho okamžitě. Má pořád hlavu ke straně a pořád mastné vlasy. Mno, žádný extrémní převrat se v jeho vesmíru neudál. Předseda třídy.

"Ale Máro, přece bys slečnu nevyháněl!! Dáte si s náma panáka, žejo?!"

"Helééé, klucííí, tak snad se budete věnovat nám, néééé?"

Od velkého stolu v rohu salónku se ozvala dotčeně partička dam v mém věku.

"Se neposer, Vojtová, kvůli tobě sme se sem strašně hnali, žejo...," pokynul směrem k bývalým spolužačkám zdvořilý frajer a kopl do sebe něco na ledu. Takže Vrba. Tomáš Vrba. Fotbalista. Baletka. Simulant. Prostě charakter odjakživa.

"Mylunááá, ty túúúú? Proč eště nesedíš?" vřítila se do napjaté atmosféry počínajícího třídního srazu Irenka. Má BFF - nebo jak se tomu dneska nadává. "Sorry, já hledala parkování," zahodila kabelku lehkovážně do hromady odložených svršků a skočila mi kolem krku. Irenka Živel.

"Cožéééééé? Mylunááááá???" u baru se rozhostilo vražedné ticho. "Si děláš prdel," sykl vyčítavě směrem k Irence Vrba.

"A co jako, Tomášku?" zašklebila se na něj Irenka, "tys nevěděl, že Myluna dorazí?"

"Ses, Mylunááá, strašně změnila, seš nějaká...tóóó..."

"Krásná, viď!?" Irenka mne před sebou strkala jak prezentační tabuli. Chyběly jen lihovky. Mohla mne počmárat jak o hodině zbožíznalství a zdokumentovat přerod každé mé nejakostní části v jakostní.

Pořád jsem ale mlčela. Vlastně se mi sem ani moc nechtělo. 15 let od posledního srazu vydalo na několik neposkrvněných životů. Anebo na jeden poskvrněný. Ten můj.

"Jak si to, prosimtě, dokázala, Myluno?" doširoka se na mne vyvalilo pět a půl dioptrie Lenky Svátkové. To byla aspoň neutrální půda. Lenka byla vždycky neutrální. Ani krásná, ani šprt. Ani mrcha. Takže se jí ta její upřímná zvědavost dala i věřit. 

"Ani Ti nevím, Leni. Prostě tak nějak samo. Život...."

"Hovno život, ale bohatej manžílek a nejlepší plastickej chirurg." A bylo to venku. Třídní kráska, královna všech sedmáckých klučičích snů mne investigativně odhalila.

Irena se rozřehtala na celý salonek:" Mončo, to si pleteš s mejma plasťákama a s mým starouškem ..."

Přejela si provokativně po hrudníku a přizdvihla si "lešení".

Irena BFF předesílala v našem posledním telefonickém hovoru pocity zadostiučinění. Sama je asi pociťovala markantní měrou, neboť již po několika společných figurách s Tomášem u baru, plula rezervovaným lokálem stylem Černé perly, sem tam se někomu usadila na klíně a vysílala k bývalým třídním kráskám významné pohledy a repliky coby dělostřelecké pozdravy.

"To se nám to v tom životě někdy obrací, cooo???"

Bývalé třídní krásky kapitulovaly, nechaly si donést SVOU flašku vína, jen pro NĚ. Takže to dopadlo jako vždycky. 

Irena si brousila už tak dost ostré "vyjadřovadlo" na špecích bývalého svazu pionýrských krásek a dávala jim "sežrat" kdejakou křivdu či posměšek z telecího mládí. Neutrální zůstali neutrálními. Probrali děti, tchýně, živnosťák, pojištění, auta, dovolený, rozvody a daňové přiznání. Frajeři se ožrali a jali se zkoušet pozůstatky svých dobyvatelských znalostí na mne. Irena se podvolila tak nějak sama a bez přičinění kohokoliv. Ale je to skvělá holka. Prostě jen tak nějak veselá:-)

Večer a část noci, všechno to proběhlo v nefalšovaném duchu lehce ovíněných srazů. Frajeři skončili smířlivě odkopnuti, Irena se vášnivě pomuchlovala dokonce i s předsedou třídy. Uražené postkrasavice to odešly roztočit na místní gaydiscotéku a doposud neutrální Lenka na mě mámila opileckým šepotem u východu z vinárny vizitku nejlepšího plastického chirurga..

Bylo mi jí líto, je to hodný člověk. Rozhodla jsem se nadále nefabulovat a prozradit jí tajemství svého pozdního půvabu.

Někdy kolem osmnácti jsem se rozhodla zatočit s pozicí kilogramy a dioptriemi překypující "věčné" klučičí kamarádky. Navštívila jsem v režimu nejpřísnějšího utajení nejlepšího plastického chirurga. Nebylo obtížné se k němu dostat. Měl takovou zvláštní slabůstku pro naprosté zoufalce. Něco jako profesní výzva. Během hovoru o právech pacienta, se přede mnou rozvinulo plátno a na něm mi operatér předestřel celý unikátní plán mého přerodu. Odkývala jsem v nervozitě a v oparu nerealistického očekávání všechno. Jako správné tele. Nikdy do mne neřízne. Nic mi neimplantuje. Bude to časově náročné. A kupodivu, paradoxně, to bude bolet. A hodně.

A tento nejlepší chirurg na světě svůj závazek splnil. Neřízl. Ani jednou. Bolelo to. Strašně.

Zajistil mi hluboký pohled raněné laně, když mi dal nahlédnout do hrobu vlastního bezbranného dítěte. Rozšířil mé zorničky do temných tůní, když byla bolest duše z čekání na ortel tak nesnesitelná, že hrozilo jejich puknutí. Okouzlující bleděmodré barvy duhovek dosáhl "vyplakáním" mých doposud žalem nedotknutých očí. Z mých kulatých měkkých lící vymodeloval tvrdé rysy bojovnice, která se nechce nikdy vzdát i v boji marném, častým zatínáním sanic. Tak dlouho skláněl mou netvárnou šíji nad lůžkem milované bytosti, až se klíční kosti vyklenuly k zoufalé přitažlivosti bráníce hrdelní důlek. Mé baculaté ruce vyschly v dlouhoprsté synapse, jež se se strachem dotýkaly postižených tkání milovaného. Všechna kila ze zásobárny energie se rozpustila v tíze světa a osudu. A také v jediné naději. V mateřství. Zůstala jen postava pro život, úsporná a plachá, v mírně přátelském postoji, se sklopenou hlavou, se štítem z dlouhých vlasů a temných slunečních brýlí...