Vzpomínky jsou vlastně jediným skutečným bohatstvím. Mé vzpomínky mi připomínají právě ty hodnoty, které se v dnešním poblázněném a zmanipulovaném světě vytratily. Hledám v nich moudrost a pochopení. Dovoluji si Vás pozvat, tedy..
Nemohu ani popadnout dech, utíkám z autobusu. Měděné srdce Bartolomějského zvonu mne nekompromisně popohání. Je přesně 17.00, začíná mnou opět absentovaná hodina klavíru. Plížím se s vlastním srdcem v kalhotách pod okny Lidové školy umění a prchám směrem k mé zachránkyni. Mojí třiadevadesátileté prababičce. Stříbrodrdůlkovité osůbce, do jejíž spletených vrásčitých dlaní se zaklínil "mlýnek". Mele tak poklidně a smířlivě, zatímco její ospalá, drobná očka nostalgicky doprovází zjihlým pohledem každý vlak směřující na Prahu. Pokaždé výhružně zaduní kolejištěm vedoucím přímo pod okny Domova důchodců. Dívá se za ním, k bývalému domovu, k vesničce na trati.
K zápraží prvorepublikové hospůdky s obrovským kulečníkovým plátnem, poctivými broušenými půllitry se zatavenou mincí ve dně, dívá se do zahradního altánu s přebujelými liánami révy a k přírodnímu kuželníku.
Dívá se, dívá.
Na skupinky svátečně vyšňořených Pražanů, které se trousí od vlakové zastávky směrem k jejich předzahrádce. Stojí tam hospodský Karel, její muž. Mne si mohutný knír a vítá dámy s letními klobouky v pastelových barvách. Jejich hlavy nachýlené mírně ke straně i způsob zavěšení do pánského doprovodu dávají tušit, že dnes půjde bezinková limonáda na odbyt. Je veliké vedro a prašno, dámy jsou cestováním znaveny. Usedají do altánu, ale i pod žebroví hrušní a v ořechové aleji.
"Johano, dones tam hned nějaké džbány."
Prababička se musí ohánět. Její tváře hoří. Vyvdané děti se jí pletou pod sukně.
"Slyšíš?!" pradědeček je přísný muž, jakoby děti znemožňující jeho choti rychlejší pohyb neviděl.Ve vzduchu je cítit jasmín tak silně, až se jí zatočí hlava. Vdala se z lásky?...ne. Láska nevykvetla. Dech se nezrychlil ani jednomu z nich.Vdovec s kupou dětí. Ona neplodná, bez apetitu, červenolící, nepříliš hezká. A už ani ne moc mladá.
Dívá se k ovocnému sadu, kde krmila svá vnoučata ještě teplou povidlovou buchtou máčenou ve vychlazené meltě. Dívá se do otevřených kamen, která kouří po celé miniaturní kuchyňce, jež jí byla milostivě vyhrazena po zestátnění jejich pohostinství. Kouří, protože nový nájemník přikládá vytrvale na komín staré paní sklo, aby ji vyprovodil jako obtížný hmyz co nejdříve z objektu své touhy a.....
"Ahoj babičko," zašeptám jí u hlavy a přetrhnu tak vodopád vzpomínek.
"Milenko moje," její laskavý a tichý hlas mne pohladí následován hebkou rukou. Staré papyrusové dlaně, prací okradené prakticky o otisky.
Prababička je ztělesněním laskavosti, ačkoliv nikdy příliš lásky nezakusila.
"Posaď se, děvěčko," poklepe kloubem prostředníčku na "gramofon".
Je to moje místo. Cítím se na něm vždycky poněkud nepatřičně, ale je moje.
Vnímám kradmé pohledy hluchoněmé babiččiny spolubydlící. Někdy podléhá obrovské mánii a hladí mne až s naléhavou brutalitou po vlasech, jindy se točí na proleželém lůžku čelem ke zdi. Netuším teď ještě, že jednou a bude to brzy, stanu se nechtěným svědkem jejího tichého odchodu z tohoto světa. Teď ale ještě ne.
Prababička netuší, že utíkám před hodinou klavíru k ní. Dnes už posedmnácté v tomto roce. Naši mne zabijou. Teď ale ještě ne.
Teď poslouchám, když babička vypráví. Jaké to bývalo. Hladí mou ruku, chvílemi mele mlýnek, chvílemi tiše brouká staré melodie.
"Až sem je ze zahrádky cítit jasmín, děvenko – utrhneš mi příště větvičku?" loučíme se u schodiště.
Jsem trouba. Taky jsem mohla přinést kytičku. Prababička už několik let nevyšla z tohohle temného a smutného domu. Pokoj ve čtvrtém patře je vlastně jejím vězením. Trpí extrémní závratí a nedokáže sejít ze schodů. Když se vybičuje a jde nás s mými rodiči vyprovodit, sejde maximálně dva schody pozpátku. Se světem venku se už navždy rozloučila.
"Pánbůh to tak chtěl," pousměje se smířlivě babi.
"Pánbůh by mohl být milosrdnější," pomyslím si naštvaně v revoltující pubertě zase já.
Osmnáctá absence hodiny klavíru se prozatím vyvíjí nachlup stejně jak ty předešlé. Letím po chodbě, za mnou vlaje etudami napěchovaný batůžek. Je krásný čtvrtek, slunce hřeje a v ruce třímám pořádnou větev jasmínu.
"Babička tam není," vyhrknu na řádovou sestru na chodbě po důkladné prohlídce pokoje.
"Babička je v kapli, holčičko."
S trochou hrůzy z kostelní zatuchliny a s velkou dávkou respektu k Nejvyššímu klopýtám k místní kapli. V lavici sedí moje úžasná prababička a u jejích nohou posedává ve dřepu fakt hezkej kluk. Drží ji za ruku a něco jí vykládá. Druhou ruku zapírá o krk kytary. Bože, ty hudební nástroje mne pronásledují až sem!
Čekám až neznámý pomůže babičce vstát a jdou spolu ke dveřím.
"Ahoj, babičko."
"Děvenko, tys mi přinesla ten jasmín," pohladí mne po vlasech, "ale víš, co? Půjdu se na něj podívat sama."
Je úplně jiná. Její oči, obvykle zjihlé nostalgií, jsou široce otevřené, dychtivé a veselé. A snad i čtverácké. Tak živé.
Najednou nechodí jako stárnoucí holoubek, ale ladně se posunuje, opřena o rámě svého tajemného společníka ke schodišti!
Vysoký mladý muž vezme mou prababičku do náruče a snáší ji po patrech až do vzrostlé zahrady. Cestou se něčemu smějí a moje prababička se červená.
"Za celý můj život mne nikdo nikdy, milenko, nenesl v náručí, víš. Natož takový pěkný muž," hladí na lavičce babička mou ruku. Dívá se za odcházejícím mladíkem a má slzy v očích. Pozoruji její tvář, a ačkoliv se do ní čas nevratně vepsal vějířky, je to stále dívka. Tváře znachověly, jindy přísný drdůlek propustil z područí několik stříbrných pramenů a spustil je podél lícních kostí. Hrdelní důlek se prohloubil. Oči se rozjasnily.
Sedíme na lavičce snad půl hodiny, snad celou a já ani nedutám. Vedle mne už není stařenka, ale dívka s přivřenýma očima, život v ní pulzuje, řasy se chvějí, hluboce vdechuje omamnou vůni jasmínu a náznaku milostného flirtu. Čas plyne v tichu.
"Johanko, nebudete chtít už nahoru?" řádová sestřička se sklání nad mou prababičkou.
"Ale ano, určitě ano."
"Tak jdeme na to, Johanko," a babičku zase uchopí do své náruče mladý usměvavý muž, který se vynořil za sestřičkou.
Kdo to vlastně je? Ten člověk, co doslova způsobil zázrak? Co ho sem seslalo?
Je vysoký snad až do nebe, rozzářená babička se ho pevně chytá kolem krku a slunce má tak jedinečnou možnost plně obrýsovat jeho límeček. Takový zvláštní límeček. Milosrdný kolárek.
....a pak, že neexistuje...
