Kameník jezdí rallye!

Žijí mezi námi. A je jich jako šafránu. Jedinci, kterým se říká neřízená střela. Obecně setkání s nimi považujeme za katastrofu. Časem si možná uvědomíme, že díky této terapii šokem jsme získali něco úžasného. Doopravdy jsme žili.

"Aleno, prosím tě, můžeš jim tam přivřít? Nechápu, že ještě žijou," Jarda, Alenin švagr, zakroutil hlavou a zabořil se hlouběji do sedačky.
„Prosim tě, tak je to baví..lepší, než kdyby fetovali,“ obrátila se na svého manžela Vlasta.

Alena vyplula z panelákové kuchyňky s podnosem, na něm kafíčko. Nakoukla pootevřenými dveřmi do synova pokoje. Oba kluci, bratranci Arnošt a Michal, byli hluboce zabráni do své jediné oblíbené činnosti. Pájeli. Od rána do večera. Alena loktem zlehka zatlačila na kliku a dveře se zavřely.

„Vážně už nevím, co s ním,“ rezignovaně se podívala na Jardu.

Tři dospělí hleděli zoufale směrem k potemnělému doupěti plnému dýmu, cínových cívek a pubescentního potu.

„Donutila jsem ho jít na zábavu. Z domu šel v osm, vrátil se v půl devátý. Pro pájku. Aby jim tam vylepšil barevnou hudbu,“ povzdychla si Alena vyčerpaně.

„Tak pak už jedině..“

„Ne, to ne, Jardo!“ zareagovaly obě vyděšené ženy synchronně ve smyslu „ten, jehož jméno nesmíme vyslovit“.

Jarda si to i přesto odhodlaně namířil do Arnoštovy sluje. Svému sedmnáctiletému synovci odebral otcovsky pájku z ruky a oznámil mu, že „svaťák“ bude trávit u babičky v Horní Bříze. A jelikož má Jarda auto v servisu, poveze ho tam dávný známý Arnoštova nebožtíka táty.

Ráno vypadly Arnoštovi oči z důlku. Mlčky hodil na zadní sedadlo „vytuněného“ Moskviče batoh s pájkou. Sesunul se odevzdaně za ním. Jarda popřál pobledlému synovci šťastnou cestu a polohlasem ho uklidňoval:“ Kameník jezdí rallye...“

František Kameník byl dobře živený pohodář s nadbytkem testosteronu a tunou cingrlátek na zpětném zrcátku i krku. Za jízdy neúnavně vysílal dozadu dotazy na mámu, školu, holky. Zadní sedadlo dopředu nevysílalo vůbec nic.

„Oukej, frajere.“ Kameník odhodil nedopalek cigarety a zajel k pumpě.

„Madam, jděte si to tam uklidit, simvás, nějakej dobytek vám tam zamazal pistoli čokoládou..,“ přičichl si k ruce Kameník,“ teda, ty vole, doufám, že je to čokoška!“ Pokladní uháněla s kyblíčkem ke stojanu: „No, to jsem ještě neviděla..fůůůj!“

Moskvič s tygrovanými potahy a šaltrpákou uříznutou nad samou podlahou se řítil po vymleté okrsce. Chlapi nabrali stopařku. Štíhlá brunetka spěchala na lekci scénického tance. Z benzínky rozfajrovaný Kameník rozjel tajuplné narážky na film Smrt stopařek. Slečna počala imaginárně nohama přibržďovat a neuroticky posmrkávat.

„Nono, co to jako jéé, ty voléé?!“ Kameník se snažil vyprostit z kapsy umolousaných montérek kapesník pro slečnu. S ním vytáhl i hromadu neidentifikovatelné hnědé hmoty.

„Fůj!!! Co to jéé, proboha?“ slečna si přidržovala ruku před ústy.

Arnošt zase jen blbě mlčel.

„Zastavíme, musím se převlíknout, v kapse se mi roztekly Ledový kaštany..to sem jim to na tý pumpě zasr** já, ty vole,“ pronesl tak trochu ohromeně Kameník.

Přes Arnoštovy rty překvapivě přeběhl náznak úsměvu.

Parkující Moskvič se nebezpečně nakláněl do příkopa, slečna se zapírala obouruč o dveře a Kameník se pokoušel nasoukat do bílých elasťáků, které mu s nebývalou ochotou zapůjčila. Arnošt dělal mrtvého brouka.

Jízda pokračovala. Slečna zdrhla u prvního lidského obydlí. Moskvič se za další obcí rozhodl pro stávku. Párek zvláštních týpků pokračoval pěšky. Bílé elasťáky svítily do dálky. Arnošt se distancoval o dobrých pět metrů. Kameník se snažil vyzpívat Penkovo:“ Nevěř lidem, když sou jak psííí, v boudách tloustnouuu..“. A cpal se příkopovými hruškami.

„Vole, to není dobrý, budu mít průjem. Hele, mladej, je ti jasný, že už se k bábině nedostaneš?! Mám doma stejně eště nějakou fušku. Počítám eště šest kilásků. To dáš..“

Mladému se orosilo čelo a zamlžily brýle. Poprvé v životě neodmítl nabízenou cigaretu. V tom vedru to bylo hnusný, ale spolehlivě to odhánělo hovada. Aspoň Kameník to říkal. Zkoušeli tu teorii podepírat praxí celou cestu.

Zatímco Kameníkův ořech s pečlivostí zvrhlíka olizoval Arnoštovi palec u nohy, hostitel postavil na stůl dvě desítky a chleba se sádlem. Arnošt váhavě odložil Vlnky, jediné co mu máti přibalila na cestu,a rozhodl se svůj překouřený žaludek učinit chlapským nadobro. Po společném odříhnutí mu Kameník, nyní přistrojen v kroji, oznámil, že jsou ve vsi Máje. Pak už to šlo ráz na ráz.

Arnoštovi vrstevníci tancovali besedu. Neměl ani páru, o co kráčí. Sem tam, v průvodu od domu k domu, sebral dezorientovaného Arnošta dráb, dovlekl ho ke králi do kočáru a nalil mu štamprli. Zatýkali ho fakt často.

„Čí jsou Máje?“ vyřvávala svůj dotaz do davu podnapilá chasa.

„Našéé!“ jako první z lidu odpovídal dráby podpíraný Arnošt.

„Kdo je vedéé?“

„Kamenííík!“ odpovídal ochraptělý dav.

Šílená jízda pokračovala večerní zábavou. V matných vzpomínkách ohrožoval Arnošt přítomné ve výčepu pájkou. Poprvé dostal lidově řečeno „přesdržku“. Anonymní levačka ho odmrštila do vyvinuté náruče hospodské Yvony. „Určitě musela chodit s mámou na základku,“ rovnal si opilecké myšlenky v hlavě Arnošt, zatímco ho Yvona připravovala o panictví ve skladu s limonádou. Myslel při tom na Normu, první lásku z tábora v NDR - ovívala se zápaďáckým Bravíčkem s Falcem na titulce a chtěla se líbat. Pak nastalo kóma, které přerazilo až polední slunce.

Vyrazili vypůjčeným Yvoniným žigulíkem za babčou.

„Třistáá zatáček Gustava Havláá, huráá!“ Kameník euforicky útočil na krajnici.

„..Kameník jezdí rallye, Kameník jezdí rallye..,“ opakoval si nervózně Arnošt mantru.

BUM.

A zase kóma.

Nemocnice. Zlomená noha, nechodící sádra, naražená žebra a rozseknuté obočí. Ale nádherná plavovlasá sestřička Janička. Kameníkovy trapné posunky za jejím vyšpuleným zadečkem ve stejnokroji. Budoucí Arnoštova Jeskyňka. Při pohledu do jejích očí úplně zapomněl na chudinku Normu. 

Po roce...

Zvonek u dveří. Arnošt otráveně otevřel.

„Vole, neuvěříš, fotr mě poslal na svaťák k babce!“ bratránek Michal lapal po dechu.

Sešli před dům. Arnošt vyklepl z obalu dvě „tvrdý sparty“, opřel se zády o fasádu, zapálil si, zaklonil hlavu.

„Jak tam jedeš?“

Michal jen významně povytáhl obočí a poprvé doopravdy zašlukoval.

„Takže Kameník..,“ Arnošt labužnicky vyfoukl kouř a nostalgicky se usmál.