Aneb jak se střílí do vlastních řad. Ve jménu špinavého zisku neziskovek budou naši zastupitelé zvát do lože české ženy plemenné býky jakéhokoliv vyznání a etnika. Prý proto, aby nevymřel národ a obohatil se. Obohatil koho?
I Havranpírko pochopil, že pro zachování rodu je důležité plodit potomky. Zvládl by to vlastními silami nebo by si na tu "fušku" přizval chlapíky z konkurenčního kmene? Přestože, vybaven celkem slušným povědomím o jejich pohrdlivém vztahu k životu jiných, riskoval by zotročení žen jeho rodu a vyvraždění soukmenovců ve jménu cizího boha?
A jakpak je to v našem kmeni?
Všichni už dobře víme, že "uprchlictví" je cool byznys - a že na "údržbu" jednoho celého uprchlíka bude vynaložen necelý 1 milion Kč ročně.
Všichni dobře víme, že rodičovství je non-profit byznys- a že na "údržbu" jednoho českého dítěte je a patrně bude i nadále vynakládáno 55.000,- Kč ročně. A to po dobu čtyř let.
Všichni dobře víme, že v případě uprchlické rodiny se bude výše uvedený obnos násobit počtem rodinných příslušníků.
Všichni dobře víme, že v případě české rodiny se nebude násobit nic ničím, ačkoliv domorodkyně zachraňuje populační křivku jako divá.
Z toho tedy pramení jednoduchá matematická operace:
Hodnota jednoho českého dítěte je 20x nižší než hodnota jednoho přijatého uprchlíka. Každé další dítě v téže české rodině, porozené v průběhu čtyř let po předchozím dítěti, má hodnotu pouze dílčí.
Jaký to na Vás dělá dojem?
To je podpora porodnosti v Čechách. To je teprve motivace pro české ženy. Přece se jim nebude adekvátně platit za opakovaný pronájem a amortizaci jejich dělohy ve jménu zachování českého národa, když se dá tak skvěle vydělávat na zaprodání jeho existence a budoucnosti, že?
Tímto se plození a rození dětí v Čechách stává mnohdy pouze finančně náročným patriotistickým koníčkem. Mnoho mužů, kteří i přesto podlehli volání rodu a spolu se ženou spolehlivě atakují populační kvotu, na sebe naložilo velikou zodpovědnost, jež je stresující. Stejně stresující jako obavy ze ztráty zaměstnání a nejasné budoucnosti vlastních potomků. Díky abnormálně štědré podpoře státu, leží často na bedrech těchto mužů prakticky veškerá režie široké rodiny. (Zde musím vyjádřit svůj veliký dík mému skvělému manželovi, na kterého jsem patřičně hrdá.)
Zdá se, že domorodá žena se musí dopracovat ke statutu uprchlíka ve vlastní domovině, aby s ní a její rozmnožovací soustavou bylo adekvátně nakládáno. Uráží mne, jako matku, že mé dítě nemá minimálně stejnou hodnotu pro jeho zemi jako bůhvíkdo bůhvíodkud. Uráží mne, jako matku, že má vůbec někdo odvahu pobízet snad v budoucnu mou dceru ke svazkům s přívrženci kultury, jež ji de facto zahubí. Uráží mne, jako ženu, že by kdokoliv z vlastních řad nabízel české ženství jako housku na krámě kdekomu. Je to neskutečná ostuda! Fuj!
