Babi, smekám...

Nemyslím si, že by vztahy mladých lidí a seniorů byly nějak oslnivě dobré. Spíš mám pocit, že se za poslední roky radikálně zhoršily. Tu „správnou“ dobu jsem samozřejmě nezažila – škoda. Ale v čem je v současnosti problém?

Uvedu dva příklady starších lidí. ´Mou vlastní babičku´a ´cizí babičku s taškami´.

Má babička – její život už dávno překročil hranici třetího čtvrtstoletí. Je v důchodu. Před rokem musela podstoupit těžkou operaci kotníku. Dlouhou dobu nemohla ani pořádně chodit. Uzdravila se a znovu začala pracovat. Ne proto, že by jí někdo nutil. Ale doma by se unudila. Má vůli něco dělat.

A opačný příklad mé babičky = babička s taškami. Popíšu svůj nedávný zážitek z cesty MHD. Sedím v autobuse. Přibližujeme se k další zastávce. Stojí tam postarší paní evidentně se pohupující do rytmu krásného jarního ptačího zpěvu. Má dvě plné tašky a na nich nápis jednoho známého nákupního centra. Vzhledem k tomu, že je pátek, den po vydání nových reklamních letáků, předpokládám, že měli zase super slevy. Ve vozidle sedím já a pouze další čtyři lidé. Nastoupí. Přichází ke mně a vytahuje „zvýhodňující“ kartičku, kterou mi vehementně začne mávat před obličejem a začne: „Můžete mě pustit sednout nebo mám jako celou cestu stát? To snad není možné, co je to dneska za mládež? Že se nestydíte!“ Měla bych snad? A kvůli čemu? V autobuse je dalších spousta volných míst. Z případu jsem samozřejmě vyšla jako poražená. Nemá cenu se hádat. Tahle situace mě donutila zamyslet se nad rozdílem mé babičky a této s taškami. A vidím v nich velký rozdíl.

Spousta i mladších lidí, než je moje babička, sedí doma, luští křížovky a občas, když přijdou nové reklamní letáky se zajímavými slevami, zajedou nakoupit zásoby. A to je všechno. Jsou zdraví jako řípy, ale nemohou pracovat, protože „už to přece není nic pro ně“. Vydělávat mají mladí lidé. Jenže ono stačí jen chtít. Vše je v hlavě. A to byl přesně případ babičky s taškami.

Stále slýchám, jak se my mladí chováme ke starším lidem neuctivě, nadáváme na ně a nevážíme se jich. Uznávám, v některých případech to tak bohužel opravdu je. Ale zamyslí se taky občas někdo nad tím, jak se někteří senioři chovají k nám? Myslí si, že mají své odpracované, jsou tím pádem něco víc a mluví s námi zbytečně opovržlivě. Nemělo by zde ale platit: chovej se tak, jak chceš, aby se k tobě chovali druzí?

Lidé v důchodu, kterým práce dělá radost a nežijí jen z toho, co jim stát odvede. Nechci tím zavrhnout starší lidi, kteří nepracují. Chápu, že nemohou třeba ze zdravotních důvodů. Ale stačí, když se k nám chovají hezky. Proto smekám klobouk před mojí babičkou a dalšími lidmi, jako je ona. Právě to jsou totiž lidé – senioři – kterých si vážím.