Už chápu ...

Už chápu to, co mi roky unikalo, nechápala jsem, proč, nedokázala jsem se s tím smířit ... "Každý není určen, aby byl v našem životě navždy. Někteří jsou tam jen tak dlouho, aby nás naučili lekci, kterou se zrovna potřebujeme naučit."

Uvedený citát vystihuje mnohé. Několik lidí mi říkávalo: "Asi to tak mělo být." A já to odmítala přijmout. 

Mnohdy si neuvědomujeme, že něco máme, dokud to neztratíme a bereme to již jako samozřejmost, že to máme. Já si kdysi jako dítě vytvořila závislost citovou na jedné ženě, sousedce, kterou jsem téměř denně navštěvovala. Byla pro mne více než matkou, dostávalo se mi od ní mnoho pozornosti, lásky, laskavosti, ale i životních lekcí a přísnosti. 

Najednou ale z ničeho nic kontakt ustal. Ona se přestěhovala a moje matka se s ní jaksi pohádala, takže jsme se přestaly vídat. Setkaly jsme se znovu až po několika letech, poté znovu útlum. Každé setkání s ní mi ale dávalo neskutečnou sílu, nejvíce její objetí a podpora. Dala mi do života opravdu hodně, za což jsem nesmírně vděčná. Roky jsem na ni myslela den co den a snažila se pochopit, proč najednou útlum a žádný kontakt. A když jsem už došla do fáze, že jsem na ni občas pozapomněla, tak stačilo, když kolem prošla žena, která měla stejný parfém nebo když jsem slyšela písničku, kterou jsme spolu poslouchaly... v tu ránu se veškeré vzpomínky vynořily znovu na povrch a já to zase obrečela ... v podstatě až donedávna ...

Jeden moudrý člověk mi řekl něco ve smyslu toho, že na vzpomínky sice nelze zapomenout, ale nemá cenu se tím trápit, protože to, co již bylo, stejně změnit nelze. Přinutilo mě to začít o tom více přemýšlet a já to vlastně ani změnit nechci, neboť to, co před lety bylo, bylo krásné a není důvod to měnit. Naopak, děkuji osudu, že mi umožnil tak krásné roky prožít. Až nyní mi dochází, že byla na nějakou dobu součástí mého života, protože vedla mé kroky, zachránila mi život a naučila mne spoustu lekcí, zejména takových, které jsem v té době opravdu velmi potřebovala. 

Dnes, když vezmu do rukou fotky, tak se mi sice také objeví v očích slzy, ale nejsou to již slzy smutku z toho, že kontakt byl přerušen, ale slzy štěstí, že ten kontakt vůbec kdy byl.

Stejné je to i u lidí, kteří nás opustí z důvodu smrti. Přítel, který nás před pár lety opustil, žil sice krátký život, ale za to kolem sebe šířil optimismus a dobrou náladu, kterou dokázal každého v okolí "nakazit". Jeho život byl přínosem pro spoustu dalších lidí. Splnil své poslání na zemi a odešel ... s jeho ztrátou jsem se smiřovala velmi těžko, ale teď, když jsem konečně pochopila, proč tomu tak je, je to pro mne přijatelnější a snesitelnější. Jednoduše, už chápu ...