Ublížit někomu je až moc snadné

Častokrát ubližujeme lidem kolem sebe ... mnohdy nevědomky, jindy záměrně nebo v afektu, někdy zase z nerozvážnosti nebo sobeckosti ... ať tak či tak, ublížit někomu je až moc snadné ...

Nejčastější je asi to, kdy ublížíme někomu nevědomě, nerozvážností svých slov, nebo-li, když jsou ústa rychlejší než přemýšlení. Bohužel si to většinou uvědomíme, až když je pozdě a vyřčená slova nelze vzít zpět. Často přitom zapomínáme, že obrázek si o nás ostatní tvoří neustále, byť to třeba nikterak neokomentují. 

I já jsem se určitě několikrát tohoto prohřešku dopustila, nikdo nejsme bez chyby. Nejhorší je, řekla bych, když někomu ublížíme, pravděpodobně z nedostatku odvahy nebo možná sobeckosti a nedokážeme jednat osobně, ale nepřímo ... možná proto, aby to pro nás bylo jednodušší, ačkoliv to není správný přístup. I toto si ale člověk uvědomí až posléze a již to nelze ospravedlnit. 

Ublížit někomu v afektu je taky špatné, ale stává se to dnes a denně. Někdo nás rozčílí, my jsme na něho potom naštvaní a občas ten afekt v sobě držíme po zbytečně dlouhou dobu a nepřemýšlíme o tom, protože už jsme si to nějak zaškatulkovali a nechtěli jsme to dál řešit a zabývat se tím. Chtěli jsme třeba sobecky žít jiný život, ale takto to nefunguje. 

I po bouřce vysvitne slunko a tak by to mělo fungovat i v životě. Nějaký nešvar nemůže zničit něco, co je již pevně spojené, i když to bylo třeba narušené. Šance na opravu je vždycky, když to není rozbité na kousky. 

Tento článek pravděpodobně moc lidí nepochopí, ale někteří si ho zaslouží. Závěrem snad už jen ... mrzí mne, že jsem kdy komu ublížila a budu se snažit, aby se to již nestalo ...