Porod, na který nikdy nezapomenu

Je to již sice téměř tři roky, ale stále to mám v živé paměti, jako kdyby to bylo včera. Všechno začalo tak, že jsme se dívali na Kobru 11, začaly mi nepravidelné kontrakce a po chvíli jsem začala krvácet. Bylo úterý 13. 11. 2007, něco po deváté hodině večer. Manžel prohlásil: "Na to zapomeň, 13. s tebou nikam nejedu." Začalo mi být špatně, kontrakce začínaly být pravidelné a krvácení neustávalo.

Taška do porodnice již byla připravená, tak jsem se převlékla z pyžama a vyjeli jsme do porodnice něco kolem půl jedné ráno (raději nebudu uvádět, do které). Přijali mne s pravidelnými kontrakcemi po 4-5 minutách, vyšetřili mne a chtěli mne ještě poslat domů, že krvácení nevadí a do porodu je ještě daleko. Nakonec mne tam tedy nechali, dostala jsem klystýr, který u mne vůbec nic nevyvolal.

Vzhledem k tomu, že mám problémové žíly, byla mi napíchnuta kanyla (já jako laik nevěděla, na co všechno slouží), navíc doktorka říkala, že to je pro případ, kdyby byla potřeba transfuze. Později přišla druhá sestra, že mi dá glukózu a té kanyly si nevšimla a snažila se mi napíchnout žílu na druhé ruce. Zkoušela to třikrát a nepodařilo se. Potom manžela napadlo, jestli by se to nemohlo dát do té "hadičky", kterou už mám v druhé ruce. Sestra nám vynadala, proč jsme to neřekli dřív, že to mohlo být bez problémů. Tak potom tedy dala glukózu do té kanyly.

Kontrakce byly stále po 4 minutách. Porod nepostupoval, takže mi poté lékařka odpustila plodovou vodu, aby se začalo něco dít. To už byla středa, 14. 11. 2007, něco kolem čtvrté hodiny ranní. Poté už jsem musela jen ležet. Po chvíli začaly být kontrakce častější a interval mezi nimi se stále zkracoval. Personál se zatím vystřídal, protože přešla šestá hodina. Měla jsem šílené bolesti a prosila jsem opakovaně o epidurál, který mi však odmítli dát, že prý by to celý porod jen zpomalilo. Po chvíli porodní asistentka řekla, že už při kontrakci můžu začít tlačit. Měli ten den devět porodů a nestíhali být všude a vždy se přišel někdo po několika minutách podívat. Upřímně, kdyby tam se mnou tehdy nebyl manžel, možná bych tu dnes nebyla ani já ani dcerka, protože jsem ztrácela při kontrakcích vědomí i dech. Manžel ale vždy rychle zasáhnul a profackoval mne, abych se vzpamatovala. I přesto mi ale znovu odmítli dát epidurál a nedali mi ani kyslíkovou masku, aby se mi lépe dýchalo.

Jakmile už ale začalo být vidět hlavičku, přišlo najednou snad 15 lidí, z toho pomáhala rodit jen porodní asistentka a doktor popisoval, jak správně tlačit. Napřed mi říkali, že je hráz dost pružná, že nebude nástřih potřeba, nakonec ale přece jen nastřižena byla. Poté už šlo vše rychleji a nakonec se mi kolem třičtvrtě na deset dcerka narodila. Měřila 48 centimetrů a vážila 2,45 kg. Měla trochu nižší teplotu, tak ji museli dát na chvíli ohřát do inkubátoru, tvrdili však, že nám ji donesou ještě během těch dvou hodin, co se musí po porodu zůstat na sále, kdyby se vyskytly nějaké komplikace.

Tak jsem zatím odrodila ještě placentu a potom mne jeden mladík "asi medik" zašíval. Dodnes cítím problémy, zřejmě to bylo zašité trochu víc než mělo být, také to po nějaké době kousíček prasklo, ale co už.

Dcerku mi přinesli, až když jsem byla už na pokoji a po obědě. Chuděrka se neuměla přisát k prsu, tak jsem ji musela zpočátku krmit přes malíček a injekční stříkačku. Jinak co se kanyly týče, musela jsem se několikrát připomenout, že ji mám ještě v ruce, takže mi ji vyndali až kolem třetí hodiny odpoledne.

Následující den jsem zažila další šok. Dcerka mi večer během kojení začala modrat a já byla v šoku, protože jsem nevěděla, co se děje. Zvonila jsem na sesternu, ale marně, nikdo tam nebyl. Tak jsem vzala dcerku do náruče a šla jsem s ní na novorozenecké oddělení. Na chodbě jsem potkala jednu sestřičku, dcerka byla ještě stále modrá. Tak říkala, ať si na novorozeneckém zazvoním, že tam jsou. Tam jsem dostala vynadáno, proč nesu dítě v ruce, že jsem ji mohla pustit na zem. Ale tím, že jsem ji nesla a nevezla jsem ji v košíku, tak aspoň začala dýchat, kdyby ležela nehnutě v košíku, možná by se nenadechla. Nechali si ji tedy na novorozeneckém celou noc na pozorování, ale nic nezjistili. Já byla celou noc strachy bez sebe. Udělali i několik testů, ale vše bylo v pořádku. To stejné se opakovalo i další den při koupání, takže dělali další testy, opět vše v pořádku, ale při každém větším pláči dcerka ztrácela dech asi do roku a půl. Dnes už tyto problémy naštěstí nejsou.