Chybíš mi, ale už ti to nemůžu říct

Kdysi jsem psala článek, ještě za školních let, na téma: "Dopis někomu, kdo mi chybí." To mne přivedlo na myšlenku, napsat tento článek. Proč? Protože ten, kdo nám opravdu chybí a už mu to nemůžeme říct, je ten, který již odešel navěky.

Potom už zůstanou jen vzpomínky na časy strávené s těmi, s kterými nám bylo fajn, které jsme měli rádi a s kterými už nemůžeme být. Ať už se jedná o někoho z rodiny, z kamarádů, z přátel. Je smutné, že mnohdy velmi dobrý vztah naruší někdo další, s kým už nám tak dobře není a následně se může stát, že vznikne velmi velká propast, která trvá třeba i několik let nebo už trvale.

Takže zřejmě není od věci, pokud cítíte, že vám s někým bylo opravdu dobře a víte, že to bylo oboustranné, zkoušet tento vztah znovu obnovit dřív, než bude pozdě. Nic horšího, než že se setkáte s negativní odpovědí, se stát nemůže. Takže si přihoršit nemůžete a když bude odpověď kladná, tak tím jedině získáte.

Pokud vám na někom opravdu záleží a máte ho skutečně rádi, nebojte se to říct, protože se může stát, že později už k tomu nebudete mít příležitost. Raději to několikrát opakovat než to neříct vůbec a snažit se dělat maximum, aby jste měli příležitosti, s těmito lidmi aspoň čas od času být a užívat si to, protože nikdy nevíte, který den bude tím posledním, ať už pro vás nebo pro toho druhého.

Je třeba užívat si každého dne, který přijde, a když je to jen trochu možné, netrápit se a raději být s těmi, s kterými se cítíme v pohodě, v bezpečí ... u kterých máme takové útočiště ... život je příliš krátký na to, abychom ztráceli čas s těmi, kteří ubližují, přetvařují se, brání nám ve štěstí.

Raději mít 5 přátel, na které se můžete za každé situace plně spolehnout ... než 100 kamarádů, kteří si na přátele pouze hrají a když na to přijde, zjistíte, že se z nich stali obyčejní známí, kteří pomocnou ruku nepodají a jen vás rádi využívají. Potom jsou i tací, kteří pomocnou ruku nabídnou, ale když se o ně chcete opřít, uhnou a nechají vás spadnout.

Stejné je to i v rodině, asi jen málokdo si rozumí se všemi příbuznými. V některých najdete dobrou oporu a rádi se k nim vracíte. Potom ale nečekaně přijde smrt a vy zjistíte, že toho je tolik, co jste ještě chtěli říct a najednou už ani nemáte možnost říct: "Chybíš mi, mám tě rád/a, děkuji za tvou pomoc, ..." a myslí potom běží myšlenky, co všechno jste chtěli říct a nenašli jste odvahu nebo jste si mysleli, že na to nebyla vhodná příležitost. Když už máte něco na srdci a na jazyku, řekněte to raději hned, protože další příležitost už se nemusí naskytnout a potom si to budete jen vyčítat ...

Co tím chci vlastně říct? Ztrátu člověka si uvědomíme většinou až tehdy, kdy ho ztratíme navěky a čas už nejde vrátit, abychom mohli napravit to, co jsme udělali špatně nebo říct to, co jsme říct nestihli ...