Život není román ani o vánocích

Život máme jen jeden. Tato věta se zdá být klišé, ale není. Každý den to vidíme kolem sebe. A vánoční čas nevyjímaje. To, že jsou vánoce, čas naděje a kouzel neznamená, že smrt má volno.

Probouzím se do temného rána. Moje žena Jůlie leží vedle mne, cítím její vlažné a jemně oddychující tělo. Včera jsme do pozdní noci pekli vánoční štoly. Jednu synovi, jednu nám a pak chce žena vzít kolegyním do práce, takže bylo rušno a nechci ji budit. Tak potichu vstávám a snažím se ji neprobudit svým šramotem nebo světlem, a tak jdu po tmě do kuchyně. Do vánoc zbývají dva dny a já jdu dnes naposledy do práce. Zítra čeká Jůlii vyšetření krve a pak máme v plánu zajít k ní do práce a odvést co jsme napekli. Pak zaskočíme na vánoční trhy, letos jsme to ještě nestihli, pořád to odkládáme. Uděláme si krásný předvánoční den. Musíme ještě nazdobit stromek a možná dobalit dárky. Jůlie chce dobalovat dnes. Zahlédl jsem vánoční seznam dárků se jmény, který si jako každý rok sepsala. Šramotil jsem v kuchyni trochu víc než jsem chtěl, vypadl mi hrnek z ruky.

„ Nezhasínej, prosím tě“ ozvalo se z vedlejšího pokoje, „půjdu na záchod, tak pak zhasnu“.

Jasně, řekl jsem spíš pro sebe. „Ahoj“ řekl jsem při odchodu a zabouchl za sebou dveře.

V práci to utíkalo, vždyť před vánoci je všude frmol a k tomu můj poslední pracovní den před svátky. Přemýšlel jsem, jestli máme všechno nakoupeno na salát. Ten dělávám já, tak nechci pak vyvádět na poslední chvíli, že nemám co potřebuji. Jestli mám ještě koupit víno nebo raději basu piva a k tomu klobásky. Před polednem mi zvonil telefon. Nebyla to moje žena, ale její otec. V telefonu bylo ticho pak hluboké zdychání, popadl mě strach a pak třes. Nechtěl jsem mluvit a ani na druhém konci nikdo nechtěl promluvit. Musel jsem něco říct... Haló dědo, pročpak mi voláte, něco mám cestou domu koupit? Odpověděl mi, že ne. Že je to hrozný, ale nemohou probudit mou drahou ženu, že volají záchranku, že se nehýbá...

Jak jako... nevstala? Jak jako... nemohou vzbudit. Vždyť to poslední co jsem od ní slyšel bylo...

„ Nezhasínej, prosím tě, půjdu na záchod, tak pak zhasnu“.