Trocha poezie

Trocha primitivní poezie zimních večerů, kdy člověk přemítá o životě, lásce a smrti. Jak křehká je hranice mezi těmito světy. Pokud jsou to ovšem světy. Tedy, mezi světlem a tmou? Ten, kdo ví, už nepoví.

Šanson

Šanson je má píseň životní,

saxofon je tělem té písně.

A ty jsi zpěvák co dává

té písni slova.

Vášeň

Vášeň do mě vklouzla,

vášeň nezpoutaná, nezkrotná...

Rozhodl ses ji zkrotit, nejdřív mile, něžně,

pak, ale s vášní muže – lovce – býka.

Vášeň rozkvetla ještě víc,

stala se neuhasitelnou...

Jediné co ji zastaví je tvůj odchod,

a tak jsi odešel.

A vášeň se změnila ve vzdor, a ten v chlad.

 A tak se stává z milé ženy,

                        studená mrcha.

Živote můj

Synu můj, ty živote můj, vstávej.

Synu je čas, musíš jít, tak pojď.

Chci jít s tebou, ale ty mě tu necháváš.

Proč jsi odešel a mě tu nechal,

chtěls být sám? Pořád jsi byl sám

Tak proč i teď?

Slunce ti svítí na cestu a hřeje do zad.

Slunce zmírní tu bolest z cesty, která

nikam nevede, která nemá konec.

Byla jsem matkou a náruč mám najednou prázdnou,

byla jsem matkou a nejsem nic.

Živote můj, smrti má, kde konec bolesti,

v náruči muže…snad!

Jen vteřina štěstí, a pak zas bolest nekonečná.

Hluboká propast pode mnou, nikde žádný cíl.

Musím dožít svou bolest.

Musím dožít svůj žal.