Také máte pěkné vzpomínky...Piky piky na hlavu

Novoroční předsevzetí nemám. Předsevzetí celoroční však ano. Na začátku každého nového roku si vzpomenu, že vlastně byl prosinec, a to je čas, kdy na nic nebyl čas a byla hromada jídla a povalování. Začne kolečko, jako každý rok.

Chtěla jsem držet dietu a cvičit, tak jako pokaždé na začátku nového roku. A opět jsem vytáhla karimatku. Oprášila videa o cvičení. Ovšem tohle mi letos nestačilo a tak jsem si našla na netu nové cvičební pomůcky. Balanční podložka, to bude ono. Moc se na ní nezapotím a budu mít pocit, že něco se sebou dělám. Tak jsem se na ni těšila. Dorazilo ovšem něco co jsem si nevysnila. Poslala jsem to zpět. Takové polo vyfouklé a nic nefunkční BLE. Nevzdala jsem se. U kolegyně jsem viděla balanční podložku, podobné bosu. A to jsem si objednala. To už je to, co jsem si vysnila. A tak hezky leží vedle sebe… karimatka a bosu. Pohled na to je, tak pěkný… No, už začal únor a dieta bere za své…A chuť k cvičení pomalu začíná ochabovat. Ale balanční podložka je dobrá. Když si dám skleničku, zkouším, jak udržím balanc. Ale opravdu jen jednu, protože balanc neudržím za střízliva, natož cinklá. Na zlepšení nálady je to moc fajn. 

A tak přemýšlím, jak je to možné, že jsem taková, vždyť jako prcek jsem se nezastavila. Skákala, běhala a kotrmelce a svíčku a hvězdy a různé jiné dech rodičům beroucí cviky jsem dělala v bytě, na pár metrech. Skákali jsme panáka, gumu a hráli jsme ...Přijde na to, sežere to.. honili jsme se kdo koho sežere. Taky na schovku. To bylo v bytě dost nebezpečné, zvlášť pokud si děcko vlezlo do peřiňáku, ten už dnešní děti asi neznají. Ale my, jsme si s peřiňákem užili. Dal se využít, buď jako schovka, nebo jako dobrý odrazový můstek na skákání do postele, nebo ležení, sezení a jako stůl, či odkládací plocha na dobroty a čaj, někdy i malování a jindy na schovávání dárků od Mikuláše. To jsme zas hráli hru – Samá voda… přihořívá… hoří. To jsme si museli ty dobroty od Mikuláše najít. U nás je nemohl nechat za oknem, protože jsme bydleli v přízemí a to si asi umíte představit, jak by to dopadlo. Doma i venku jsme si hráli s míčem, říkalo se tomu „Školka“. To mělo deset bodů a nesmělo se to zkazit, protože jinak se začalo od začátku. Třeba dost bylo těžký, jak se hodil míč o zem, otočilo se do kola, míč se musel chytit. No buď se pinklo o zem moc nebo šikmo a k tomu se točila hlava. Vybalancovat tohle, k tomu nic nerozbít, bylo těžký. Dětství si myslím jsme měli moc pěkné. Tuhle jsem četla na blogu článek o klepadle. To jsme taky měli. To bylo moc prima místo. Ještě tady v okolí jich pár je. Kdosi, je střeží jako oko v hlavě.  No, to bylo kouzelné místo. Tam se dalo dělat věcí. I stan se z toho místa dal udělat. Srazy kamarádů z celého okolí… Hláška „sraz na klepadle po obědě“ zněl vzduchem a k tomu dovětek, a pak se domluvíme. No, buď jsme vymysleli hru na indiány, A to jsme vyráběli praky, nebo zápas ve vybice, nebo na jelena, na třetího a tomu podobné varianty. Holky někdy se separovaly a to si hrály s panenkami a vařily a kluci se jim posmívali a škádlili a vznikla z toho honička. Taky jsme sbírali známky, to pak jsme se sešli na chodbě a dohromady jsme si prohlíželi alba a měnili si známky, vydrželi jsme i celé odpoledne. Čas utíkal jinak, mám ten pocit. Naši rodiče nás vypustili po obědě ven a my se vraceli až k večeru. A to bez mobilů, hodinek a čipů jsme přesně věděli kdy je ten čas jít domů, aby nebylo doma zle. Rodiče jsme vystrašili určitě párkrát za život, taky dost. Přesto nám dali důvěru. Jo a taky si vzpomínám, párkrát se stalo, že v neděli po obědě jsme se děti sešli, a se džbánky šli do hospody pro točené. Knedlo, vepřo, zelo se muselo zapít, no ne? Taková banda dětí s pivem…A nic se nám nestalo akorát, někteří rodiče dostali pivo bez pěny, protože jsme si potřebovali pokecat a to holt trvalo trochu času. Kdybychom měli v okolí rybník, to by byli asi i jiné skopičiny. Jiní zas třeba měli noční výpravy do sousedovic zahrad v noci, jak jsem se nedávno dozvěděla v diskuzi. To si myslím, muselo být velmi tajemné. Jiní třeba chodili v noci na hřbitov. Takové zážitky, jako dítě z paneláku ve velkém městě, bez prarodičů a chaty, bohužel nemám. Večer, tak akorát lampionový průvod, to jo, to bylo zajímavé, hlavně, když někomu pak ten lampión hořel. Tak ještě mnoho jiných krásných i méně krásných chvil, třeba škola v přírodě, či tábor. Nedávno mě vyděsilo video, jak si děcka hrají dnes. Prosby, klečení a kopanec do hlavy. Třeba to byla hra, co se vymkla kontrole. Snad mají také svoje hezké hry, které já už neznám, nebo jim nerozumím a budou na ně mít hezké vzpomínky.

No, tak se zas vrátím do reality a jdu se postavit na tu balanční podložku, udržovat balanc a pokusit se utužit povadlé svaly. Krásné a pohodové dny vám přeji a pokud se vám stane, že vás bude opouštět předsevzetí, nebo dobrá nálada, vzpomeňte si na své hry a hezké chvíle z dětství, nebo první polibek. Hned bude na světě příjemněji.

Z rádia hrálo

A my chtěli, aby hráli     Oboje má své kouzlo