Deník stárnoucí ženy - Sny a svoboda

Tak vám tedy povím, sny jsou pohon našeho života. Každý jsme něčím snili být. Někteří se svého snu nevzdali a dřeli, ovoce jejich snahy je ohromující. Jsou to jedničky ve svém oboru. Všichni. Vzpomínáte někdy čím jste chtěli být?

Já jsem chtěla být tou dívkou, která teď hraje na piano. Hraje tak krásně, že se cítím tak svobodně. Jako když se proháním s větrem noční oblohou. Letím si mezi hvězdami a hvězdičkami, dívám se měsíci do jeho záře. Je to svoboda, klid a mír. A tak silou těchto krásných melodií má síla roste a já letím ještě dál. Mezi galaxie a k mléčné dráze, trochu začínám mít pocit strachu, že nenajdu cestu zpět. Zaposlouchám se znovu do melodie a představím si, že tu melodii vytvářím já. Vidím prsty jak na černobílých klávesách, tak lehce se pohybují, až jim závidím. Cítím, jak mi stéká slza. To je asi nejvyšší bod krásy, slza štěstí. A najednou vím bezpečně, že se ve vesmíru neztratím, že vždy najdu cestu domu na Zem. Ano, tak krásně září ve vesmíru a já vím bezpečně, že se chci vrátit. Kdo zažil pocit svobody, nemůže být zlý. Škoda, že ten pocit nejde přenést na všechny lidi.

Také bych chtěla být dívkou, co namalovala ten krásný obraz. Vzít do ruky štětec nebo tužku a nechat ruku vést samu sebe, její představy a touhy. Tužka letí po papíře jako po nebi mraky. Vyvěrá co skryté do teď hluboko a rýsuje se, co nemělo tvar. Bezduché se probouzí a co bez citu se chvěje energií. Svoboda na papíře a plátně. Energie člověčí. Ano, chtěla bych být malířem a lidem rozdávat krásu a energii. Zaznamenat tu chvíli, čas a místo se všemi, kteří tam jsou. Svou energií, která vede ruku po papíře.

Mám možnosti vše se naučit, žiju v zemi, kde je mi dovoleno být svobodná. Nejsem tak šikovná, nebo nemám dost disciplíny. Ale ten pocit svobody, že můžu, když se budu snažit, dělat cokoli, to je ta svoboda. Jsou země a přibývá jich, kde žena nerozhoduje, jestli chce být matkou. Když děláte něco z donucení, jak to asi dopadne. Přikazují nám druzí, jak máme žít. Jsem ráda, že žiju v naší republice. Tak nemám moře, ale mám svobodu. Svobodu studovat, pracovat, tancovat, hrát na piano a malovat, být svobodná či vdaná za někoho koho miluji, mít tolik dětí kolik chci. Jen se naučit s tou svobodou zacházet. Chtěla bych mít víc životů. Stihnout vše krásné co se dá na světě zažít. To hnusné, zasypat do hluboké jámy.

Co mi vlastně brání se naučit a zažít vše co jsem chtěla. Jsem to asi já sama. Nejsou to ani rodiče, ani lidé kolem. Jen má lenost. Svoboda a tak času dost, jenže čas letí a roky s ním. Výmluvy na stáří a nemoce. Jenže... lepší to už nebude. No tak, co to zkusit? Hlava to už asi neveme jako dřív, ale vo co de? A tak si pouštím do kola krásnou melodii. Přesvědčení roste. Koukám na net, jestli někdo nabízí výuku na piano pro staré, no dobře pro starší. Nacházím tam všelico. No, výkuku buď jen pro děti, nebo jako výuku zakoupenou online. Po hodinovém hledání, tedy možná se mi to zdálo jako hodina, vzdávám svou touhu se hudebně vzdělat. Tak tedy kresba. Vidím, co lidé dokážou namalovat. Jsou mi předkládány zázraky, kdy lidé za hodinu výuky dokázali namalovat portrét, který se dá porovnat s fotografií. Tak to mě odrazuje. Když jsem se párkrát snažila namalovat pejska, vyšel z toho koník, a k tomu takový chromý. Já se určitě nenaučím malovat za hodinu fotografie do občanek. Námaha, dril je za každým tímto zázrakem. Mám já na stáří zapotřebí se takhle mučit? Bič na mě. Svobodně se rozhoduji, že nebudu dělat nic. Ještě se podívám na nějaké video, jak ostatní cvičí, protože potřebuji zpevnit svoje ochabující svaly na těle. Mé netopýří ruce, povadlej zadek a bříško jako balón. Však oni krásně cvičí, to by mohlo jít. Pěkně se na ně kouká, tak krásně cvičí, to vám povím…