Zamyšlení nad Benešem

Při procházce po Loretánském náměstí jsem se zastavila u památníku někdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše. Smutně vyhlížející socha před Ministerstvem zahraničních věcí mě zaujala natolik, že si nemohu odpustit krátké zamyšlení.

Dr. Beneš je rozhodně jedna z nejkontroverznějších postav českých dějin. Jedněmi obdivovaný bojovník za práva národa v srdci Evropy. Jinými zatracovaný muž, který měl na svědomí dvojité zaprodání republiky totalitnímu režimu. Nebylo by vhodné, aby se tato skupina lidí zamyslela nad otázkou, co by v Benešově situaci dělali jinak? Zda byla vůbec šance se totalitě ubránit, když si jak nacistické Německo, tak komunistické Rusko vždycky našly cestu ke „svému cíli“. Dle mého názoru by československý prezident nebyl pro tyto dobové hegemony větší překážkou a přisuzování osudu republiky pouze jednomu muži mi přijde mírně krátkozraké a povrchní.

Kromě těchto „pochybení“ je osoba dr. Beneše ústředním bodem sudetoněmecké problematiky. Zde je mu především připisována vina za vyhnání tří milionů německého etnika za hranice Československa. Mějme ale snahu představit si v dobovém kontextu, jak Češi a Němci žijí po všech letech příkoří, teroru, strachu a utrpení dál vedle sebe. Umíte si to představit? Já osobně to nedokážu. Nebyl snad transfer německé minority to nejlepší řešení v dané situaci? Kdyby nedošlo k odsunu, hrozilo by propuknutí občanské války mezi čs. obyvatelstvem a jeho neslovanskou menšinou, čemuž bylo nutné zabránit. Zároveň je nezbytné mít na paměti, že vysídlení minorit bylo (zjednodušeně řečeno) dílem Spojenců.

I přes toto někdo vidí v dr. Benešovi zlo, které vyhnalo naše „dobré“ německé sousedy. Tento pohled se většinou zamlouvá sudetským Němcům, kteří majoritně nejsou schopni vlastní kritické sebereflexe v našem vzájemném soužití. Vidí se pouze jako oběti a dr. Beneš je strůjcem jejich neštěstí. Sympatizanti této teorie se však nacházejí i v českých řadách, stejně jako na obou stranách slýcháme sporné pohledy na Prezidentské dekrety a v neposlední řadě i výtky k zákonu z roku 2004, který posvětil, že Edvard Beneš se zasloužil o stát.

Člověk v těžkých dobách si vždy hledá někoho, kdo je zodpovědný za jeho neštěstí, za nepříznivou situaci. Pokud toto promítneme do politického a historického vývoje naší republiky, tak jsme si za to, že jsme se stali obětí Hitlerovské a Stalinovské agrese, viníka našli. Jak je lehké hodnotit a kritizovat s odstupem času, když víme, jak se tenkrát věci měly a jak to všechno dopadlo…