Reflexe podpisu Česko-německé deklarace z roku 1997 v českých médií

Jako centrální téma pro tento článek jsem si zvolila reflexi Česko-německé deklarace z roku 1997 v českých médiích.

Proč byla podepsána deklarace z roku 1997?

Popis událostí, které předcházely podpisu předmětného dokumentu, by přesáhl rámec této studie, proto se po krátkém shrnutí nejdůležitějších událostí v česko-německém soužití s ohledem na sudetoněmecký faktor, zaměřím pouze na téma vymezené v úvodu.

Mezi milníky, vymezující jeden z našich historických „problémů“, patří vznik samostatné Československé republiky v roce 1918, kdy se v prostorách vytyčených hranicemi nachází cca tří milionová „menšina“ - neslovanského původu. V nově vzniklé Československé republice „část sudetských Němců byla zcela realisticky pro okamžitou dohodu s Čechy, část jich byla pro samostatnost německých a smíšených krajů (s úmyslem připojit se později k Německu) a poslední část se prohlásila pro Rakousko, věříc v nějaký návrat staré říše v jiných formách.“[1] Skutečnost byla taková, že zůstavší minorita se stala československými občany, kteří si však jen velmi ztěžka zvykali na postavení, dosud pro ně neznáme. Samotná československá politika vůči tzv. sudetským Němcům by přesahovala rámec této studie. Koncem třicátých let Evropu postihuje hospodářská krize, na území Masarykovy republiky se ekonomická katastrofa a její sociální důsledky dotknou nejvíce pohraničních oblastí obydlených převážně německou minoritou. Toto můžeme vnímat jako jeden ze zásadních důvodů, které později vedou k odklonu sudetských Němců od demokracie „jejich státu“. Dalším faktem, může být příklad politického a vojenského vzestupu Hitlerova Německa (zde je nutné podotknout, že hospodářská krize měla v Německu a Československu rozdílný vývoj i časový průběh). Sousední hegemon se stal více než přitažlivým pro československé Němce a tak začali podléhat hitlerovské propagandě. Ašský učitel tělocviku Konrád Henlein 1. října 1933 zakládá v ČSR Sudetendeutsche Heimtafront (SHF), jako politické hnutí všech sudetských Němců. SHF se musela kvůli požadavkům volebního práva v roce 1935 transformovat na Sudetendeutsche Partei a získává ve volbách přes 60% sudetoněmeckých hlasů. Sudetští Němci se stávají nástrojem ke zničení Československa, který ovládá Hindenburgův nástupce. Začíná hra Hitlera a Beneše, v níž československý prezident nemá moc šancí na výhru. Dohrává se v září 1938 v Mnichově bez Benešovy účasti. Události dalších dní nabírají rychlý spád, dochází k anexi pohraničních oblastí k Německu, své krátké bytí prožije Druhá republika, která umírá v březnu roku 1939. Stává se Protektorátem pod „ochranou“ nacistického Německa. Ochrana v tomto případě velice diskutabilní. Začíná období teroru, udavačství, strachu o holý život a narůst nenávisti ke všemu německému. Po konci války „nezbývala československé státní moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotový nazíráním vyjádřeným již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 („zabezpečit požehnání svobody příští pokolením“) a byl také podpořen mezinárodním souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference.“[2] V prvních týdnech svobody dochází vlivem obrovské germanofobie k svévolnému vyhánění a týrání německého obyvatelstva. Později je zahájen „řízený“ odsunu neslovanské minority. Tento „akt“, někdy označený přídomkem „pomsty“, je dodnes česko-německým kostlivcem ve skříni. I když se postupem času oslabuje vášnivost a horlivost diskuzí na toto téma, stále je daná problematika v popředí zájmu. Z tohoto důvodu dochází mimo jiné v roce 1997 v rámci určitého dialogu o společném vypořádání se s minulostí k podpisu Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

 Je Česko-německá deklarace vypořádáním se s minulostí?

Nutno zmínit, že smlouva přispívající k vylepšení česko-německých vztahů byla podepsána již v roce 1973. Jednalo se o Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa (Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik und der Bundesrepublik Deutschland) nazývanou též Pražskou smlouvou. Dokument byl podepsán v  prosinci 1973 a v platnost vstoupil 19. července 1974. Hlavním bodem Pražské smlouvy bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou.

Po vymanění se Československa z komunistického područí nastala doba řešení dluhů z minulosti. Jistý dluh byl pocítěn i vůči osobám, které kdysi byly občany Československa, ale v důsledku kolektivní viny byly vykázány mimo republiku. S omluvou přišel 23. prosince 1989, tedy ještě před začátkem svého prezidentství Václav Havel. Rozvířila se vlna diskuze, a to především ze strany Sudetoněmeckého Landsmanschaftu, který si Havlovu omluvu vyložil jako přiznání viny a následovala série ultimátních požadavků na odškodnění odsunutých Němců a pobídky k anulování Prezidentských dekretů.[3] Výkřiky na toto téma podbarvené výhružným tónem budou hrát svou zásadní roli i později, a to při vstupu České republiky do Evropské unie.

Další, tentokrát mírová bilaterální Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN z února roku 1992 (podepsána Václavem Klausem a Helmutem Kohlem) měla být vnímána jako jeden ze zásadních předělů mezi germánským a slovanským národem, jejichž staleté soužití definitivně ukončila poválečná migrace. Tento dokument je jistě příspěvkem do česko-německého mírového soužití, připomínám však, že se po dohodě obou stran nezabývá citlivým tématem, a to majetkovými otázkami.

Dalším krokem, který je považován za dialog obou zainteresovaných stran je prohlášení Versöhnung - Smíření 95 (podepsáno v březnu 1995 sto pěti českými a sudetoněmeckými intelektuály, novináři, studenty a dalších veřejně činných občanů). V tomto případě se však nejedná o oficiální vládní dokument.

Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsal 21. ledna 1997 za Českou republiku předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Osobně zastávám stanovisko, že vznik dané deklarace přinesl určité zklidnění do česko-německých vztahů. Měla být koncipována jako „tlustá čára za minulostí“. To do jaké míry splnila tento účel, je otázkou. Smířlivý tón dokumentu jistě nepotěšil radikály na obou stranách. Na druhou stranu je to jakýsi obranný štít pro Českou republiku. Německo uznává vinu, Česko se omluví za migraci Němců v důsledku války, obě strany se dohodnou na tom, že touto historií již nebudou zatěžovat své vztahy.

Co obsahuje deklarace z roku 1997 a jak probíhalo její schvalování?

Česko-německá deklarace je dokument čítající úvod a osm oddílů. V úvodu se vlády obou zemí zmiňují o společném kulturním dědictví a německá strana uvádí, že nebude blokovat vstup ČR do Evropské unie a NATO. Dále signatáři odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových.

První oddíl apeluje na pohled do budoucnosti obou států s tím, že je potřeba jasně nadefinovat minulost. Druhý oddíl skýtá přiznání odpovědnosti německé strany na historickém vývoji vzájemných vztahů a uznává, že politika nacistického Německa vytvořila půdu pro poválečnou migraci československých Němců. Ve třetím oddíle česká strana lituje křivd, způsobených celým procesem vyhnání německého etnika z republiky a zejména svou lítost projevuje nad excesy, které se staly při „čištění republiky od všeho německého“ v prvních týdnech po konci války. Čtvrtá část připomíná, že historie náleží minulosti a je třeba se koukat do přítomnosti. [4] V pátém oddílu se obě strany zavazují k podpoře menšin druhého národa na svém území. Šestý oddíl má v sobě zakotveno znění o sblížení obou zemí v rámci členství České republiky v EU a volného pohybu osob. Předposlední oddíl se věnuje zřízení česko-německého fondu budoucnosti, který má být ku prospěchu zejména obětem nacistické diktatury Německa. V osmém oddílu se obě strany dohodly, že společnou historii je třeba zkoumat společně, a slibují, že zřídí česko-německé diskusní fórum, v němž se bude udržovat česko-německý dialog.

Jak probíhalo schvalování deklarace? Prohlášení, které v lednu 1997 podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl bylo následně předloženo parlamentům obou zemí. V německém parlamentu se z 672 poslanců vyslovilo pro podpis 578 poslanců (51 bylo nepřítomných). V České republice z 200 poslanců dalo souhlasné stanovisko pro podpis dvoustranné smlouvy 131 (3 poslanci byli nepřítomni). Proti podpisu byli Sládkovi republikáni, komunisté a několik sociálně-demokratických poslanců.[5]

Reflexe podpisu deklarace v českých médiích, názory politiků a politologů

"Mezi sousedy je zajisté lepší se navzájem podporovat než na sebe střílet - zejména, pokud je sousedů osmkrát více než vás." (Pavel Macháček, Lidové noviny, 12. května 1997)

V souhrnu lze říci, že během pěti týdnů po zveřejnění deklarace (dodejme, že se tak stalo omylem) deníky otiskly více komentářů pro deklaraci než proti ní. Mladá fronta Dnes otiskla 16 redakčních komentářů pro deklaraci a jen jeden proti. Ve stejném období otisklo Právo 17 komentářů pro deklaraci a 8 proti, Slovo 9 pro a 2 proti, Lidové noviny 7 pro a 4 proti.

„Mladá fronta Dnes byla v podpoře pro deklaraci nezastavitelná. Když byl text deklarace zveřejněn, komentátoři Mocek a Palata ji plně podpořili a napsali, že "učiní tečku za právními nároky sudetských Němců" a varovali, že "ti, kdo mají zásadní námitky proti textu, by neměli hledat nedostatky u vyjednavačů, ale v sobě". Někteří komentátoři se domnívají, že je motorem tohoto "proněmeckého postavení" Mladé fronty Dnes její německé vlastnictví. (...) Možná, že se redaktoři domnívají, že dobré vztahy s Německem jsou dobré pro podnikání a pro jejich osobní kariéru. Více by bylo jen spekulacemi, i když si někteří Češi myslí, že je za tím víc. (...)“[6]

Politolog, historik, novinář a politik Emanuel Mandler považoval deklaraci v podstatě za neochotné vyjádření lítosti za excesy na německém etniku, ale nepovažoval formulaci deklarace za omluvu za celý odsun. Připomeňme, že v lednu 1997 přijala česká Poslanecká sněmovna Česko-německou deklaraci s vlastní, jednostrannou preambulí, v níž zdůrazňuje, že české omluvy v deklaraci se týkají pouze tzv. excesů, kdežto o oprávněnosti odsunu samého nemůže být řeči. Od tohoto vyjádření vedla už jen přímá cesta k jednomyslnému usnesení české poslanecké sněmovny v dubnu 2002, potvrzující nedotknutelnost Prezidentských dekretů.[7]

Úřadující prezident České republiky a signatář Česko-německé deklarace Václav Klaus považuje tento dokument za „mimořádnou věc“, v pozitivním slova smyslu.[8]

Politický analytik Jiří Pehe reflektuje deklaraci taktéž převážně pozitivně. Vytýká jí jistou asymetričnost, která je způsobena tím, že se Německo zavazuje ke splnění více věcí nežli strana česká. V textaci dokumentu Pehe postrádá jasný německý závazek, že odškodní české oběti nacismu.

Největší přínos deklarace spatřuje Pehe „v tom, co nebylo tak zcela jejím hlavním záměrem. Nejde zde pouze o jisté urovnání česko-německé minulosti v zájmu lepší česko-německé (a v našem případě evropské) budoucnosti. Jde zde o to, že nás deklarace obrací čelem právě k naší vlastní minulosti. V překotném chvatu transformace posledních sedmi let jsme totiž zatím neměli čas se zastavit a ohlédnout. Příliš snadno jsme opět přijali tezi, že jsme v různých historických souvislostech vždy byli především obětí někoho jiného. Že nám naše činy byly vnuceny zvenčí.

Tím, že se deklarace neomezuje na konstatování, že jsme byli v případě odsunu sudetských Němců pouze nevinnými, pasivními vykonavateli vůle válečných mocností, přesunuje odpovědnost za naše vlastní činy z velké části na nás. Takový pohled na naší nedávnou minulost, včetně našeho chování během nacistické okupace a za komunistického režimu, nám může být dlouhodobě ku prospěchu.“[9]

Tomáš Jelínek (místopředseda České rady pro oběti nacismu) však upozorňuje na skutečnost, že „německá strana po podpisu deklarace nakonec souhlasila s „humanitárním“ projektem individuálních příspěvků pro české oběti nacismu,“[10] který je realizován prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti.

Současný ministr obrany a senátor za Litoměřicko a Slánsko, za hlavní přínos deklarace považuje skutečnost, že „nevytvořila hypotéku pro příští generace, ale naopak napomohla k bodu obratu od minulosti směrem k přítomnosti a k uvažování o společné budoucnosti.“[11]

Disident-politik Jiří Dienstbier, tvrdil, že „všichni, kdo jsou proti deklaraci, jsou "radikální populisté", trpící "provincionalismem".[12]

Po podpisu klid a mír?

Deklarace, která je předmětem této práce, je vnímána jako pokus udělat tzv. tlustou čáru za společnou česko-německou minulostí. To zda byl naplněn kýžený efekt dokumentu, zůstává otázkou. Dle mého názoru bilaterální prohlášení nevyřešilo všechny otázky minulosti, ale jednoznačně Česko-německá deklarace přinesla určitý druh zklidnění do vzájemného vztahu. Jako pozitivum spatřuji vznik Česko-německého fondu budoucnosti, který odškodnil oběti nacismu a financoval tisíce společných projektů. Další pomyslné zklidnění do česko-německého vztahu přinesl vstup ČR do NATO (1999) a do Evropské unie (2004).

Závěr

Z textace deklarace je cítit touha vyrovnat se s minulostí a vzájemnými křivdami a hledět spíše kupředu. Považuji ji za zlomový dokument obsahující citlivá témata česko-německých vztahů, která absentovala v předchozích bilaterálních dohodách.

Ačkoliv nelze pokládat tzv. sudetoněmeckou otázku za uzavřenou a pravděpodobně dlouho k tomuto aktu nedojde, reflektuji danou problematiku v současné době v klidnějším tónu, a to právě i díky uzavření Česko-německé deklarace.

Seznam literatury:

• BENEŠ, E. Německo a Československo. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. ISBN 80-86495-29-9 
• HOUŽVIČKA, V. Návraty sudetské otázky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1007-8

• LOUŽEK, M. (edit.), Česko-německá deklarace – Deset let poté, 1.vyd. Praha: CEP, 2007. ISBN 978-80-86547-66-4
• PAVLÍČEK, V., DEJMEK, J., WEIGL, J. Benešovy dekrety -- Sborník textů č. 18/2002. 1. vyd. Praha: CEP, 2002. ISBN 80-86547-11-6
• http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/251_240910.pdf
• http://www.pehe.cz/clanky/1996/povede-cesko-nemecka-deklarace-k-usmireni
• http://www.blisty.cz/files/isarc/9709/19970917a.html

[1] BENEŠ, E. Německo a Československo, str. 109

[2] PAVLÍČEK, V., DEJMEK, J., WEIGL, J. Benešovy dekrety -- Sborník textů č. 18/2002, str. 177

 [3] HOUŽVIČKA, V. Návraty sudetské otázky, str. 382

[4] Tato pasáž vyvolala nesouhlas u sudetoněmeckých organizací, které usilují o revanš za odsun.

[5] LOUŽEK, M. (edit.), Česko-německá deklarace – Deset let poté, str. 8

[6] http://www.blisty.cz/files/isarc/9709/19970917a.html

[7] http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/251_240910.pdf

[8] LOUŽEK, M. (edit.), Česko-německá deklarace – Deset let poté, str. 7

[9] http://www.pehe.cz/clanky/1996/povede-cesko-nemecka-deklarace-k-usmireni

[10] LOUŽEK, M. (edit.), Česko-německá deklarace – Deset let poté, str. 169

[11] LOUŽEK, M. (edit.), Česko-německá deklarace – Deset let poté, str. 13

[12] http://www.blisty.cz/files/isarc/9709/19970917a.html