Ubrouskobraní Krkonoše - čistý zadek, uplakaná příroda

Krkonoše. Ráj pěších turistů, horolezců i těch, co hledají klid a čistý vzduch. Tedy alespoň na první pohled. Ten druhý pohled, který odkrýváme my, účastnice a účastníci Ubrouskobraní, už zdaleka tak idylický není.

Je to pohled na přírodu, která se topí ve vlastní čistotě. Tedy té naší, lidské, falešné. Mám na mysli vlhčené ubrousky. Tisíce a tisíce špinavých ostrůvků, které po sobě zanechávají ti, co si před chvílí utřeli zadek.

Hygiena nade vše, příroda ať pláče

Paradox naší doby? Jsme posedlí hygienou. Všechno musí být dezinfikované, voňavé a dokonale čisté. A tak si s sebou do hor bereme balení vlhčených ubrousků, abychom se cítili „čistě“. Problém je, že když přijde potřeba a my se schováme za balvan, použijeme ubrousek a s klidným svědomím ho tam necháme. Vždyť je to jen malý kousek textilu, ne? Jenže opak je pravdou. Vlhčený ubrousek se v přírodě nerozloží. Nebo alespoň ne v dohledné době. Chemikálie, plastová vlákna, zbytky našich exkrementů – to všechno zůstává. Zůstává to tam roky a roky, jako tichá připomínka naší lhostejnosti. My máme sice čisté přirození, ale naše lesy, potoky a louky pláčou.

Toaletní papír je jiná kapitola. A přesto ne lepší.

Někdo si možná říká, že toaletní papír je v pořádku. Že se rozloží, a tak ho stačí nechat někde v trávě. Ano, rozloží se, ale to trvá. Po tu dobu ale vytváří bílé, nevzhledné mapy, které hyzdí krajinu. Navíc, v přírodě platí pravidlo: to, co jsi do ní přinesl, si také odnes. A to platí pro jakýkoli papír, ať už na utření nosu, nebo zadku (napsala bych to hustěji, ale napsaně zní prdel hnusně).

Kdo to tam háže? Já ne!

Když se zeptáte kohokoli, kdo v horách je, jestli po sobě zanechává ubrousky, dostanete stejnou odpověď: „Já ne, to je přece šílený!“ Jenže kdo jiný by to dělal? Kdo jiný by tam zanechával ty bílé, posmrkané a pos...né stopy? Jistě, nikdo se nepřizná. Je to tabu. A tak se nám hory plní odpadky, o kterých nikdo nechce mluvit, a které se tam objevují „samy od sebe“.

Pojďme si to říct na rovinu. Zbytečně si hrajeme na chytráky. Zapomněli jsme na prastarou a prostou pravdu: v přírodě má platit pravidlo „co si přinesu, to si odnesu“. Nebo to, co po nás zůstane, má být ještě lepší, než to, co jsme našli. Je to absurdní, ale pravda je taková, že bychom měli být ochotni si to po sobě uklidit, aby příroda netrpěla.

Co je tedy řešení?

Je to jednoduché a zároveň pro mnohé nepochopitelné. Místo vlhčených ubrousků s sebou noste raději malý plastový pytlík. Do něj si svůj hygienický nepořádek schovejte a vyhoďte doma. Zní to nechutně? Možná. Ale mnohem nechutnější je pro mě pohled na krkonošské potoky a stráně lemované bílými, odpornými ostrůvky. A když budete mít proaktivní den, tak klidně můžete sebrat pár vlhčených ubrousků, které už použil někdo před vámi a prostě se povalují v přírodě.

Ubrouskobraní je víc než jen sběr odpadků. Je to výzva. Výzva pro nás všechny, abychom se probudili a přestali si hrát na to, že se nás to netýká. Zkusme se zamyslet nad tím, co po sobě zanecháváme. Ať už to bude ve formě reportáže nebo v praxi. Pojďme si tu prdel pořádně utřít. Ale tak, aby příroda neplakala.