Terapie hněvem

Ordinace doktora Kříže nevoněla po levanduli ani po meduňkovém čaji. Diagnostikoval se tu život takový, jaký byl: chladný, tvrdý a bez pozlátka. V koženém křele seděl Petr. Vypadal, jako by se chtěl propadnout do země.

Hrbil se, ruce měl pevně stisknuté v klíně a oči přikované k podlaze. „Promiňte, že zdržuji,“ omluvil se už potřetí během prvních deseti minut. „Já jen… já už jsem nevěděl, kam jít. Všichni mi říkají, že musím najít vnitřní klid.“ Doktor Kříž se opřel v křesle. Měl v sobě zvláštní dar, o kterém se v odborných publikacích nepsalo. Poznal lidi, kterým „vnitřní klid“ nepomůže. Poznal obětní beránky.

„Vyprávěj mi o tom klidu, Petře,“ vyzval ho Kříž chladně.

Petr polykal slzy. „Matka… pila. Hodně a denně. A když byla opilá, byla zlá. Byla schopná mě zamknout na noc na balkoně, jen abych ‚nepřekážel‘. Celé dětství jsem si myslel, že jsem ten zlý a balkon mě polepší. A táta? Ten utekl, když mi byli čtyři. Založil si novou rodinu. Neviděli jsme se asi deset let, vím, že mám ještě další sourozence, ale nikdo mě s nimi neseznámil. Nejsem jich asi hoden.“

Petr se odmlčel. Hlas se mu třásl. „A já se pořád léčím. Chci jim odpustit. Chodím do práce, dělám pořád přesčasy zdarma, protože kolegové mají rodinu a já nikoho. Když po mně někdo šlápne, ještě se omluvím. Chci být dobrý člověk. Ale uvnitř… uvnitř jako by mě něco požíralo.“ Doktor Kříž chvíli mlčel. Pak vstal k oknu a přešel se k Petrovi. V očích se mu zableskl temný, téměř zákeřný plamínek.

„Petře,“ řekl tiše, ale rázně. „Vy jste marnil čas. Všechna ta léta vám namlouvali, že musíte odpustit. Musíte pochopit jejich bolest. Víte, co je odpouštění?“

Petr nejisté vzhlédl. „Cesta k uzdravení?“

Kříž se potichu vysmál. „Kdeže. Odpouštění je vynález pro zbabělce, aby nemuseli bojovat. Vaše matka nebyla nešťastná chudinka, byla to sobecká, zlá alkoholička, která si na malém dítěti léčila vlastní neschopnost. A váš otec? Není to táta. Je to lidský odpad, který vás jednoduše odhodil jako obnošené ponožky.“

Petr leknutím zatajil dech. Nikdo s ním takhle nikdy nemluvil.

„Svět je plný idiotů, Petře,“ pokračoval Kříž a naklonil se k němu tak blízko, že Petr cítil chlad jeho dechu. „A ti idioti po vás šlapou jen proto, že jim ležíte u nohou. Proč byste měl být dobrý? Co vám to přineslo? Jen deprese a pocit méněcennosti. Nebuďte hodný. Buďte zlý. Nechte v sobě promluvit ten hněv.“ Petr vykulil oči. „Ale to… to se přece nesmí. Je špatné nenávidět.“

„Není,“ usmál se Kříž. Usmíval se tak, že z toho mrazilo. V tu chvíli v Petrovi něco sepnulo. Jako když se v temné komoře škrtne zápalkou. „Nenávist je neuvěřitelně čistá energie, Petře. Uzdraví vás. Zkuste si to. Začněte ještě dnes.“

O půl roku později seděl doktor Kříž ve své ordinaci a projížděl složky. Ozvalo se zaklepání. Dveře se otevřely a sebevědomým krokem vstoupil muž. Měl na sobě perfektně padnoucí tmavý kabát, účes od toho potetovaného známého barbera, co holí i Babiše (neměl ani jeden chlup v uších) a v ruce držel drahou koženou tašku. Že by Petr? Bylo po Petrovi! Ale po tom starém zlomeném chudákovi, který se omlouval i za to, že dýchá. Nezbyla po něm ani stopa. V obličeji měl tvrdé, ostré rysy a jeho oči plály zvláštním, cynickým uspokojením.

„Zdravím, doktore,“ prohodil Petr, bez dovolení se posadil do křesla a hodil nohu přes nohu.

„Petře,“ přikývl Kříž s lehkým úsměvem. „Vypadáte jinak. Jak se vám daří?“

Petr se tichounce, chladně zasmál. „Doktore, váš návod byl mistrovské dílo. Hned druhý týden po našem sezení po mně šéf chtěl, abych za něj o víkendu udělal celou uzávěrku. Znáte to, zase ty jeho kecy o ‚týmovém duchu‘.“

„A vy?“

„Řekl jsem mu, že je neschopný parazit, který by si neuměl utřít ani nos bez mých podkladů. Vzal jsem si své věci, dal jsem výpověď a rovnou ho nahlásil na inspekci práce za šikanu na pracovišti. Dnes ta firma čelí likvidační pokutě. A víte co, nejkrásnější doktore? Když jsem ho viděl plakat, měl jsem husí kůži štěstím.

Kříž spokojení přikývl. „A co rodina?“

Petr si se zalíbením prohlédl své upravované nehty. „Aha, táta. Najal jsem si toho nejnemilosrdnějšího právníka ve městě. Vytáhli jsme z něj dlužné alimenty i s úroky z prodlení za posledních patnáct let. Musel prodat své nablýskané auto i byt a jeho nová žena se s ním teď rozvádí, protože zjistila, že nemá ani na dovolenou u Mácháče. A máma? Nechal jsem ji odvézt do LDN do Měšic. Nemusím se o ni starat, péči mám v LDN báječnou přece. Její byt jsem prodal. Nemá kam se vrátit. “

Petr se naklonil dopředu. V jeho hlase nebylo ani zrnko lítosti, jen čirý, koncentrovaný cynismus.

„Už se nikomu neomlouvám. Lidi mě štvou. Svět je plný sobeckých hlupáků a já se upřímně raduji z každého jejich neštěstí. Začal jsem nenávidět všechno a všechny.“

Doktor Kříž složil ruce v klíně. „A jak se při tom všem cítíte, Petře? Trápí vás ještě deprese?“

Petr se široce, spokojeně usmál. V očích mu zračilo absolutní štěstí.

„Doktore… já se v životě necítil lépe. Spím jako nemluvně, mám plné konto, nikdo si na mě nic nedovolí a každý den se budím s radostí, co komu zase udělám. Vy jste mi nezničil život. Vy jste mě zachránil.“

Doktor Kříž v duchu zatleskal svému dílu. Z oběti byl dravý špión bez svědomí. Svět měl o jednoho zlého člověka víc, ale pro Petra to byl ten nejšťastnější konec, jaký si mohl přát.