Ta, o kterou se nikdo nebál

Naše ulice byla plná dětí. Když si na to vzpomenu, slyším křik, kola drncající po dlažbě, míč narážející do plotu. Bylo tam veselo, ale jen v určitou dobu.

Vždycky mezi tou hodinou, kdy rodiče odešli do práce, a tou, kdy se vrátili domů. To byl náš čas. Náš svět, o kterém dospělí nevěděli vůbec nic. Pak se vrátili a začali svoje traumata přenášet na další generace, na nás.

Chodila jsem domů, kdy jsem chtěla. Nikdo mě nečekal, nikdo se neptal, kde jsem byla tak dlouho. Jako malá jsem si myslela, že tak to je ve všech rodinách.. Že každé dítě přijde domů, otevře si samo dveře, samo si najde něco k jídlu, nikoho nic nezajímá, dokud nejsou problémy. Netušila jsem, že jinde na děti čekají. Že se o ně někdo bojí, když přijdou pozdě ze školy. Ten pocit jsem neznala vůbec, nebyl to smutek, protože smutek předpokládá, že víš, o co jsi přišla. Byla to jen prázdnota, o které jsem nevěděla, že je prázdná.

Rostla jsem a ta prázdnota rostla se mnou, jenom si oblékala jiné kabáty. Ve škole jsem byla ta, co si nikdo moc nevšímal. V partě jsem byla ta, co mohla zmizet a nikomu to nedošlo. A pak jsem vyrostla a přišli partneři: a bylo to stejné, jenom ve větším měřítku. Zmizela jsem na týden. Nikdo se neptal. Zmizela jsem na dva. Ticho. Jednou jsem byla pryč skoro měsíc a když jsem se vrátila, čekala jsem aspoň otázku. Nepřišla. Kdybych se nevrátila, nestane se vůbec nic. Vůbec.

Neznala jsem ten pocit, že bych někomu chyběla. Nebyl to naučený reflex, který jsem si zapomněla osvojit, bylo to, jako bych se s ním vůbec nenarodila. Jako by mi ho příroda zapomněla dát do výbavy, tak jako někomu chybí smysl pro rytmus nebo nevidí písmenka. Nevěděla jsem, že existuje.

Pak se mi narodily děti.

Pamatuju si tu první noc v porodnici, jak jsem ležela a poslouchala jejich dech, a najednou se ve mně otevřelo něco, o čem jsem nevěděla, že to ve mně vůbec je. Strach. Ne strach z něčeho konkrétníhom strach jako stálý, tichý tón, který od té chvíle hrál na pozadí všeho, co jsem dělala. Bála jsem se, jestli dýchají správně. Bála jsem se horečky, schodů, cizích aut, velkých psů, malých psů a dokonce i větru (co kdyby mi je odvál). Bála jsem se o ně tak silně, že mě to občas děsilo.

Byl to cizí jazyk, který jsem se musela učit za pochodu, bez učebnice, bez nikoho, kdo by mi ukázal, jak se v něm mluví. Bát se o někoho. Chtít vědět, kde je a co mu je. Cítit, že bez nich je dům prázdný jiným způsobem než ten, na který jsem byla zvyklá odmala.

A pak přišla střídavá péče.

Nikdo mi neřekl, že se to bude horší než amputace. Že ten týden, kdy děti nemám, budu chodit po bytě a poslouchat ticho, které mi kdysi bylo tak přirozené, a teď mi bude připadat jako trest. Zhroutila jsem se. Ne jednou, pořád dokola, každý první den bez nich, znovu a znovu, jako by mi tělo nevěřilo, že se vrátí zpátky.

Ten strach nebyl jenom pocit. Byl to tlak, který se nedal vydržet v jedné hlavě. Bála jsem se tak silně, tak dlouho, v tak tichém bytě, že jsem cítila, jak se ze mě něco utrhává a odlétá pryč, jako by mi ten strach vzal mozek a vystřelil ho někam mimo mě. A už se nevrátil. Zůstala jsem v tom bytě dál fungovat, mluvit, chodit do práce, vařit večeři v ten sudý týden, ale ta část mě, která to všechno nesla, byla pryč. Odletěla tam, kam se ztrácely moje vlastní dětské týdny, kdy mě taky nikdo nehledal.

Zase jsem byla ta, po které se nikdo neohlíží, jenom už jsem to nebyla já sama, kdo si toho nevšiml. Tentokrát si toho nevšiml nikdo.