Smradlavá babička

Byl to ten typ bytu, kde se zastavil čas někdy v devadesátých letech. Na stěnách žluto-hnědé (padající déšť) tapety, v obýváku mohutná obývací stěna, vedle televize fotky.

Na nich tyři malé obličeje s čistýma očima. Její vnoučata. Dřív k ní jezdila každé jarní a podzimní prázdniny. Jenže pak se z občasné skleničky na spaní stal tichý, lepkavý rituál. Babička začala smrdět. Tím typickým, štiplavým zápachem levného krabicového vína, zvětralého piva a neumytého těla, nepraných pomočených tepláků… který se snažila přebít silným levným parfémem. Když děti přijely, už s nimi nechodila ven. Nepekla bábovky. Jen seděla ve svém křesle, v ruce sklenici, oči podlité krví a křičela. Křičela na ně kvůli každé drobnosti, že dupou, že mluví moc nahlas, že ji nerespektují.

Jediný moment, kdy je měla upřímně ráda, byl večer. Když konečně nudou a smradem usnuly. Tehdy se doklopýtala k jejich postýlkám, v ruce další sklenku, a ožralá se na ně dívala. V té noční tmě, s alkoholem v krvi, se jí spouštěla lavina sebelítosti. Hladila je po vlasech a plakala. „Já vás tak miluju,“ šeptala jim do spánku, „nikdo mě na světě neměl rád, nikdo mě nechápal, všichni mě opustili… ale já pro vás dýchám. Vy jste moje všechno.“ Byla to láska, která ale vyžadovala publikum, co se nemůže bránit. Láska utopená v lihu.

Pak k ní děti přestaly jezdit úplně. Rodiče řekli dost. I děti začaly smrdět po babiččině návštěvě. Zůstala sama. Dny se slily do jednoho nekonečného kruhu litování se. Seděla u stolu, dívala se na ty fotky a pila na vztek, na křivdu, na to, jak jsou všichni nevděční. „Vždyť já jim dala všechno,“ mumlala do prázdné místnosti a otvírala další lahev.

Byl horký letní večer, když se to stalo. Byla už úplně namontovaná, svět se s ní točil. Zvedla se, že půjde na záchod. V předsíni, hned vedle starého botníku, se jí zamotaly nohy. Zakopla o rohožku. Pád byl rychlý a těžký. Hlavou narazila přímo na hranu litinového radiátoru. Ozvala se rána, a pak už jen ticho. Ležela tam, na studeném linu, krev se pomalu vpíjela do starého koberce. Nikdo ji nehledal. Telefon nezazvonil. Nikdo nepřišel zaklepat, jestli je v pořádku. Pro svět přestala existovat už dávno předtím, než vydechla naposledy. Uběhly dva týdny. V paneláku se začal šířit divný, nasládlý zápach. Sousedi na chodbě krčili nosy, až nakonec paní ze třetího patra zavolala hasiče. Dveře povolily. O chvíli později už před domem stála sanitka a pohřební vůz. Na lavičce před vchodem seděly sousedky a zvědavě natahovaly krky.

„Jo, to byla ta stará z pátého, ta věčně vožralá,“ prohodila jedna a mávla rukou, jako by odháněla mouchu. „Však se dalo čekat, že takhle dopadne. Furt pod obraz.“ „To jo,“ přikývla druhá a podívala se nahoru k zataženým oknům. „Ale hele… co myslíš? Kdo asi tak po ní dostane ten byt? To je dneska majetek, panečku…“

A v tom bytě, na té zažloutlé obývací stěně, dál stála fotka čtyř dětí s čistýma očima. Dětí, které už nikdy nepřijely, a babička, kterou nikdo neoplakal, protože ji alkohol vymazal ze světa dřív, než stihlo dotlouct její srdce.