Sestřelme ty tři bílé páprdy: Proč je Bonifáca víc než mrazivej patriarchát

Dneska ráno jsem se probudila, koukla do kalendáře a dostala jsem regulérní záchvat alergie na testosteron. Pankrác, Servác a Bonifác. Tři chlapi, co si hrají na bohy počasí, zatímco my se máme třást strachy o kytky na balkoně.

Vážně mě baví ta naivita, se kterou tyhle středověký „moudra“ pořád uctíváme. Tři bílí dědkové v talárech, co vypadají, že poslední orgasmus zažili v době reformace. Proč tam proboha není aspoň jeden Rom? Nebo pořádnej Afročech? Chlap, co má v sobě krev, barvu a temperament, a ne jenom tenhle vybledlej, unylej výraz českýho zapadákova. Kdyby ten mráz přinesl někdo s pořádným charismatem, možná by se u toho dalo aspoň tancovat.

Ale co mě vytáčí do ruda, je ta jejich „tradice“, ve který ženská hraje maximálně roli komparsu, co v koutě plete svetr a čeká, až ji pánové milostivě vyzvou k tanci, nebo k životu. Ta pasivita, to trapný čekání na povolení být proaktivní... no pardon, ale na to už v roce 2026 fakt nemám náladu. My už v koutech nesedíme. My ty kouty bouráme.

Takže víte co? Končím s touhle pánskou jízdou. Odteď jsou to Pankrác, Servác a Bonifáca.

A Bonifáca není žádná upejpavá chudinka. Je to ženská, co tyhle dva kluky (mimochodem, jeden je konečně tmavej a sexy, abychom se na to mohly koukat) srovná do latě dřív, než stačí říct „přízemní mrazík“. Bonifáca nepotřebuje nikoho, aby ji vyzval. Ona si bere prostor sama. Je to ta, co ten ledovej chaos ukočíruje s elegancí a rozhodností, o který se těm třem zkostnatělým panákům ani nezdálo.

Je čas tyhle vyčpělý pranostiky spláchnout do záchodu dějin. Svět už není jen pro bílý fotry v kloboucích a my rozhodně nehodláme čekat, až se uráčí oteplit. Letos mrazí Bonifáca, a ta má sakra jiný grády!