Rozsudek smrti v černém koženém sešitu

Venku zuřila srpnová bouřka, ale v bytě doktorky K.(soudkyně okresního soudu v T.) vládlo absolutní, až hrobové ticho. Jediným zvukem bylo rytmické, kovové cvakání nůžek.

Doktorka K. seděla u svého masivního mahagonového stolu, na sobě měla hedvábný župan barvy lidské krve. Před ní ležel čerstvě vytištěný papír z domácí tiskárny: zpráva z černé kroniky, kterou si před chvílí našla na internetu. Nadpis křičel do tmy: „Tragédie na Orlické přehradě: Mladá matka po prohraném soudu o děti skočila z mostu.“

Soudkyně se slabě, téměř neznatelně usmála. Její prsty s dokonale manikúrovanými, ostrými nehty vzaly tyčinkové lepidlo. Pečlivě, s chirurgickou přesností, potřela zadní stranu čerstvého výstřižku a vlepila ho do tlusté, těžké knihy v černé kůži. Byl to její soukromý archiv. Její sbírka trofejí z internetových zpráv o ženách, které kvůli ní spáchaly sebevraždu.

Vyhladila papír dlaní a zavřela oči. V té chvíli ucítila známý záblesk horka, který jí projel celým tělem. Touha, která hraničila s šílenstvím. Začala dýchat rychleji, ruka jí sjela pod hedvábí županu. S každým vzdechem, s každým stažením svalů znovu prožívala ten moment v soudní síni: ten okamžik, kdy té hysterické, uplakané ženské oznámila, že syna dostává do výhradní péče otec a jí vyměřuje nesmyslně vysoké výživné, které ji finančně naprosto zlikviduje. Vzpomněla si na ten absolutní zmar v matčiných očích. To bylo ono. To bylo lepší než jakýlikoli chlap. Pohled na zprávu o další mrtvé matce, kterou sama dohnala na okraj, ji přivedl k vrcholu.

Odsunula se od stolu, těžce oddechovala a pohladila černou vazbu sešitu. „Další slabá, zbytečná nula,“ zašeptala do prázdna. Milovala ten pocit, že čistí svět od té ufňukané ženské lůzy. Ženám nedávala střídavou péči ze zásady. Matka je slabost. Otec je řád. A ona byla bůh, který ten řád nastoluje. Očichala si prsty a spokojeně usnula.

Střih. Je polovina září.

Chodba okresního soudu páchne levnou dezinfekcí a strachem. Sedím na dřevěné lavici a ruce se mi třesou tak, že sotva udržím papíry s obhajobou. Moje právnička vedle mě nervózně listuje spisem.

„Hlavně nebrečte,“ šeptá mi už podesáté. „Jakmile doktorka K. uvidí slzy, ucítí krev. Ona... ona ženy prostě nenechává vyhrát. Jde po nás jako dravec.“

Vím to. Četla jsem ty příběhy. Vím o těch matkách, které po jejích rozsudcích našli bez známek života. Vím, že ta žena na stupínku není jen chladná soudkyně – je to monstrum, které se živí naším zoufalstvím. Možná má už teď doma v šuplíku připravené nůžky a lepidlo, kterým si zanedlouho vlepí další článek z internetu – ten můj – do svého černého sešitu.

Dveře soudní síně se s hlasitým klapnutím otevírají.

„Vstupte,“ ozve se chladný, nelidský hlas zapisovatelky.

Zvedám se. Nohy mám jako z olova, srdce mi buší až v krku a v břiše mám ledový uzel čisté hrůzy. Vcházím do místnosti, kde vzduch působí těžce, jako v kryptě. Za vyvýšeným stolem sedí ona. Dokonalý kostýmek, rty stažené do úzké, bezcitné linky. Její oči se upřou přímo na mě. Nejsou to oči člověka. Je to pohled predátora, který se dívá na svou oběť a už teď přesně ví, kam zatne zuby.

Soud začíná. A já vím, že v téhle místnosti se dnes nehraje o paragrafy. Hraje se tu o můj život.