Prokletá flaška

Byl jednou jeden lahvový skleněný obal. Nebyla to obyčejná flaška, nýbrž flaška prokletá. Stála léta v regálu zaprášeného baru na konci ulice.

Uvnitř se skrývalo víno s příměsí něčeho zlověstného — snad dávná kletba, snad něco horšího. Každý, kdo se na flašku podíval, pocítil nepatrné zachvění v konečcích prstů, jako by se mu na kůži chystala sednout ledová muška. Barová obsluha se flašky nikdy nedotkla, a když na ni padl zrak některého ze štamgastů, jako by okamžitě zapomněli, že existuje. A přece tam stále stála, s tichou výhrůžkou v průhledném skle, čekající na svého nešťastníka.

Jednoho večera se do baru přišoural nový zákazník. Byl to muž mladý, ještě plný života, a přesto už poznamenaný světem kolem. Smutek mu seděl na ramenou jako starý kabát, který nechtěl sundat. Usadil se v koutě a objednal si pivo. Když mu obsluha natočila páté a v peněžence ubývalo bankovek, začal přemýšlet, co si dát dál.

V tom ho zaujala flaška, divná, zaprášená. Stála na vrchní polici uprostřed zapomenutých věcí, obklopená prázdnými sklenicemi a stářím opředenými lahvemi. Muž cítil nutkání, zvláštní touhu, jako by mu v hlavě někdo tiše našeptával: Dotkni se mě. Vezmi mě do ruky.

Zavolal barmana a ukázal na ni: „Co je to za víno?“

„Tohle? To... no, ani nevím. Asi nějaký starý ročník. Ani nevím, jak dlouho tady je a kde se vlastně vzalo,“ odpověděl barman a trochu pobledl, jako by ho už samotná otázka zneklidnila.

„Tak to bude něco zvláštního. Nalij mi skleničku.“

Barman zaváhal. „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad… Ale jak chceš. Dám ti to grátis.“

Otočil se k polici a sáhl po flašce. Prsty se mu třásly, když ji zvedal. Těsně předtím, než položil láhev na pult, se stalo něco nečekaného. Flaška se z jeho ruky vysmekla a s pronikavým křápnutím dopadla na zem. Střípky skla se rozlétly všemi směry, jako kdyby ožila a schválně se rozhodla rozpadnout. Červené víno se rozlilo po dlaždicích, připomínajíc krev oběti.

Muž ve snaze uhlídat jakýs takýs pořádek v již tak špinavém baru, se pro rozbitou flašku naklonil a chtěl ji barmanovi podat. A tehdy se to stalo. Jeden z ostrých střepů se mu zařízl hluboko do dlaně. „Do pr…“ zaklel a ucítil, jak mu po prstech stéká krev. Jeho teplá čerstvá krev. Bolest byla ostrá a zrádná, jako bodnutí nože od zákeřného nepřítele.

„Rychle, musíme to ovázat!“ volal barman a podával mu hadr.

Ale něco zvláštního se stalo. V momentě, kdy muž nasál vůni rozlitého vína a ucítil jeho kovovou pachuť v ústech, do jeho těla pronikla nečekaná vlna. Vzrušení, chuť — ne, ne chuť, ale hlad po něčem, co si do té chvíle ani neuvědomoval. Připadalo mu, jako by se z něj vyplavilo všechno, co do té doby cítil. Smutek, tíha života, všechny problémy zmizely a místo toho přišla jediná jasná potřeba: Ještě. Více.

Když mu barman ruku ovázal a vytíral střepy, muž stále cítil tu záhadnou sílu, která ho drásala zevnitř. Zvedl pohled a téměř mechanicky si objednal další pití. Už nešlo o pivo, chtěl víno, tvrdý alkohol, cokoliv. S každou další skleničkou v něm pocit rostl, žízeň se stávala nenasytnější.

Čas plynul. Muž se stal pravidelným hostem baru. Na svou pořezanou ruku si navlékl rukavici, ale ta bolest tam byla stále — jako by to zranění nikdy úplně nezmizelo. Začal pít víc a víc, nedokázal přestat. Každé ráno ho probouzela kocovina a každý večer znovu a znovu uhasínal svou nenasytnou touhu. Nikdo nechápal, co se stalo s veselým mladíkem, kterým býval. Teď byl jenom troska, alkoholem nasáklá postava, která stále posedávala ve stejném koutě baru.

Když se ho někdo zeptal, proč pije, jen se smutně usmál. „Nemůžu za to,“ říkal. „Ta flaška… To je její vina. Ona mě k tomu přinutila. Kdyby se nerozbila, kdyby mě neřízla, nikdy bych takhle neskončil.“

Někteří se mu vysmáli. „Jasně, flaška,“ kroutili hlavami a potutelně se usmívali.

Ale flaška věděla své. Stála teď znovu na polici, jen její kletba přešla do jiného obalu. Trpělivě čekala, až přijde další zvědavec.

Co z příběhu vyplývá? Nebyla to mužova slabost, ani jeho selhání. Byl to střep z prokleté flašky, který mu ukázal cestu do pekel a uzamkl ho v tom, co se stalo jeho vězením. Tam, kde není místo na sny a fantazie.