Nepolíbená

Žila-byla kdysi žena, která vplula do svazku manželského s tou tichou, nepojmenovanou nadějí, jež provází každé začátky. Snad jako loďka na klidné hladině, co pomalu nabírá směr, věřila, že plují spolu a navždy.

Proudy života jsou zrádné a nevyzpytatelné. Ona, jemně, takřka neznatelně, měnila směr, objevovala v sobě neprobádané krajiny, zatímco on setrvával, pevně ukotven ve svém přístavu známého.

Pomalu, plíživě, jako se stín prodlužuje s ubíhajícím dnem, se vytrácela něha. Doteky, kdysi plné příslibů, se staly jen letmou formalitou, mechanickým gestem, odbytým a chladným jako chvátající ruka hodin. Sex, kdysi posvátný akt spojení, se proměnil v prázdnou rutinu, povinnost vykonanou pro klid duše, aby řeč nestála, aby ticho nebylo příliš hlasité. A intervaly? Ty se prodlužovaly, natahovaly se jako pružina, až jednoho dne, v tichém zrcadle samoty, se objevila děsivá, chladná pravda. Deset let. Celá desítka let, aniž by její rty spočinuly na druhých v polibku, který by nesl tíhu citu, vášeň i něhu. Polibku, co by vyprávěl příběh.

Ta touha, dříve potlačená, vybuchla v ní jako jarní pupen. Potřebovala znovu pocítit žár, ten záblesk života, který jediný polibek může přinést. Přistoupila k němu, srdce chvějící se jako osikový list v podvečerním vánku. „Prosím,“ špitla, hlasem sotva slyšitelným, „polib mě. Vášnivě.“

Muž se na ni zadíval. V jeho očích nebylo nic než prázdnota, stěna, za kterou se skrývala nepochopení. Vášeň? Co to slovo znamená? Jen mlčení. A když jeho trpělivost, chatrná a tenká, byla zlomena jejím neustálým, takřka zoufalým naléháním, pronesl větu, která proťala vzduch jako mrazivý poryv větru: „Chceš se líbat? Pak se rozvedeme.“

A tak se stalo. Zůstala sama. Padesátka se blížila, stala se z ní jakási neviditelná bytost v tom velikém tržišti vztahů, kde pro ni, zdálo se, nebylo místa. Nikdo se nechtěl líbat. Nikdo neviděl ženu, která v sobě nesla nevyčerpatelnou touhu po doteku, po vášni, po splynutí duší. Viděli jen obrys, stín, cosi, co nezapadalo do jejich představ o kráse a mládí. Snažila se, ach, jak se snažila! Seznamovala se, chodila na schůzky, ale konec byl vždy stejný – prázdnota v srdci a rty, věčně nepolíbené.

Čas plynul, léta se slévala v desetiletí, jako kapky deště stékající po skle. A žena, kdysi plná žáru, se pomalu stávala ozvěnou své dřívější podstaty. Smířila se s osudem, i když hluboko v sobě, v nejzazším koutku duše, doutnala nepatrná jiskřička naděje.

Poslední okamžiky jejího života byly tiché, naplněné jen vzdáleným šepotem vzpomínek. Ležela na smrtelné posteli, sama, obklopena chladným tichem prázdného pokoje v domově pro seniorky. A v tom tichu, s jakousi děsivou jasností, si uvědomila krutou pravdu. Čtyřicet let. Čtyřicet let nepolíbená. Celý život, utkaný z prožitků, ale postrádající jeden jediný, tak prostý a přece tak hluboký – polibek. Šla si za svým cílem, s dětskou urputností, ale osud byl proti ní.

Slza, těžká a hořká, jí stekla po tváři. Smutek ji objal, chladný a neúprosný, jako vědomí toho, co ztratila, aniž by to kdy měla. A tak se odebrala. Na věčnost. Nepolíbená.