Mňau

Ráno je nejlepší část dne. Obzvlášť když jste někde u moře a všichni ostatní ještě spí nebo hledají ibuprofen. Já si v klidu jedu na inlajnech po promenádě podél tiše si šumícího moře.

I ono ještě spinká, dneska se mu zdají asi klidné sny, vlny žádné. Nikde nikdo, jen ticho, moře a občasná plechovka Red Bullu, co ji v noci někdo neudržel v ruce a moje kolečka do ní narazí. Večer je to tu peklo. Davy turistů, davy dětí, davy lidí, kteří si myslí, že elektrokoloběžka je zbraň hromadného ničení, kterou právě objevili. Ale teď? Teď je klid. Teda byl. Zrovna jedu, přemýšlím o životě a o tom, co si dám k snídani, když se proti mně objeví frajer. Koloběžkář. Řítí se jak smyslů zbavený, helmu nemá, zato výraz, jako by mu právě někdo slíbil, že když pojede dost rychle, teleportuje se do rallye bez kvalifikace. Na žádné „uhněte“ nebo „pozor“ není čas. Matematika říká jasně: když já jedu 25 a on 40, srazíme se ve vesmíru, kde se z kola stává granát. Takže jediná rozumná možnost: skočit i s bruslema do moře.

Mokrá, nasraná, ale živá. Stejně jsem do toho moře pak chtěla skočit, říká mi můj pozitivně naladěný vnitřní hlas.

A pak přijde TA věc. On se otočí, zazubí se – jakoby se právě zúčastnil olympiády v idiocii – a zakřičí:„MŇAU.“ Ne „sorry“, ne „ups“, ne „jsi v pohodě?“. Prostě „mňau“. Jako by mi právě vynadal v kočičím jazyce. Kočky nesnáším (omlouvám se kočkám a milovníkům koček, vaši lásku repektuju, ale nesouzním).

Dojedu domů, celá promočená, s pískem v podprsence. Vyprávím to manželovi, čekám empatii, ale on má jiný výklad. Prej mě balil. Ten kluk. A to mňau bylo jakože TO balení. Snídaně je tichá, croissant gumovej, a manžel mě sjíždí pohledem, jako bych se v noci plazila s koloběžkářem po pláži. Trochu hádka, trochu tichá domácnost. Dnešní ráno je fakt hustý. Jdeme na pláž. Tváříme se jako normální pár. A pak znova – další koloběžkář. Vylítne zpoza rohu bez jakéhokoliv zvuku, jak ninja s baterkou v zadku. Já samozřejmě reflexivně zařvu něco nepublikovatelnýho. A co on?

„MŇAU.“

Usměv jak Mona Lisa, přitom mě málem poslal na chirurgii. Tentokrát to slyší i manžel. A je to. Druhý mňau v jednom dni. Začíná panikařit. Přestává mu to být vtipný. Myslí si, že tady běží nějaký balkánský Tinder, kde se lidi balí přes dopravní prostředky a kočičí zvuky.

Večer doma zapínám umělou inteligenci. Zjišťuju, že „mňau“ je tady urážka. Jakože fakt hnusná. Znamená to asi tolik co „běž do háje“, ale s tím, že vás tam ještě někdo nakopne. Balkán má evidentně svoje pravidla.

Večer odjíždíme na letiště. Nastupujeme do autobusu. Řidič si za 300 metrů účtuje částku, za kterou bych v Česku pořídila Fabii v bazaru. Ale už jsem připravená. Usměju se na něj a klidně řeknu:

„MŇAU.“

Okamžitě změní tón. Najednou jsme kamarádi. Přeje nám hezký den a zaplatit nechce.

Manžel se mnou pak nemluví měsíc. Pořád má pocit, že jsem byla balená. Ve skutečnosti jsem jen pochopila balkánskou diplomacii. To citoslovce se stalo součástí mého slovníku a života. Je to vlastně super, když v práci řeknu řediteli MŇAU. MŇAU mění životy.