Mastný flek

Marie stála u okna a pozorovala déšť. Bylo jí padesát šest a měla pocit, že se dívá do kalendáře, který už nemá další stránky.

Před šesti lety jí její Petr, s nímž uběhla asi dvacetři půl maratonů a zdolávala pravidelně Sněžku, oznámil: „Je mi líto, Maruško, ale potřebuju nový start.“ Nový start měl jméno Denisa, třicet let, sportovní postava a žádné společné hypotéky. Krize středního věku. Ta mrcha. Pro muže prokletí, pro ženu strašák.

Marie se tehdy utvrdila v tom, co jí média tloukla do hlavy: štíhlost je měna. Zhubla pět kilo, chodila na jógu a udržovala si kondici, kterou si s Petrem léta budovali. Někdo k ní přece musí přijít! Ale přišel jen on. Přišel inženýr Richard Vrabec. Bohatý. Šíleně. A šíleně tlustý.

Richard měl břicho, které předcházelo jeho majitele o dobrou minutu. Voněl drahým parfémem , smíchaným s kouřem z doutníků, a nosil na sobě obleky, které museli krejčí šít z plachty. Zval ji. Zval ji na Maledivy, kde si mohla ráno zaběhat po pláži, zatímco on na terase u bazénu čekal. Čekal. To znamenalo: dvě až tři cigarety, čtyři chlazená piva a miska plná těch nejmáslovějších croissantů, které hotel nabízel. A pak, po návratu z běhu, s pocitem lehkosti a hrdosti, ji čekal on. Rozvalený, funící a s mastnou skvrnou od čokolády na košili.

Marie se styděla. Styděla se za něj v restauracích, styděla se v galeriích, styděla se v letadlech. Richard její stud nechápal.

„Co bys chtěla, Mařenko? Vydělávám prachy. Jezdíš se mnou po světě. Je ti padesát šest, tak drž hubu a krok,“ usmíval se na ni s ústy plnými lanýžového rizota. „Jsem ti snad dost dobrý, takový, jaký jsem, ne?“ Nebyl.Zvlášť ne v posteli. Vlastně ani nebyl prostor pro to, aby v ní mohlo dojít k něčemu jinému než ke spánku. Marie toužila po něčem víc než po luxusní kleci a studu.

A tak přišel Ozempic 4.

„Nová generace, Ríšo,“ švitořila Marie, když mu poprvé píchla tenkou jehlu do měkkého, bezbranného břicha. „Trochu ti pomůžu. Kvůli tobě, kvůli tvému srdci.“ Richard jen mávl rukou. A stalo se. Kila padala. Richard přestal jíst pět croissantů. Zmenšil se mu obvod krku, rukávy už nepraskaly. Začal mluvit o tom, že by si mohl koupit nový, sportovnější model auta. Marie měla konečně vedle sebe muže, za kterého se nemusela stydět. Richard byl téměř... štíhlý.

Pak nastal ten den.

Marie přišla k Richardovi do jeho luxusního bytu s výhledem na celé město. Klíč v zámku zarachotil. Všude ticho. Richard tam nebyl. Marie prošla jeho luxusním bytem. V ložnici na velkém zrcadle uprostřed dveří skříně však byl… jen flek.

Podivný, obrovský, matně mastný flek. Byl to téměř dokonalý, nepravidelný ovál. Jako otisk... něčeho. Voněl drahým doutníkem, starým koňakem... a něčím těžce, živočišně sytým. Byl to pozůstatek... něčeho.

„Ach, Ríšo... Ty jsi se tak moc chtěl líbit. Chtěl jsi mi stačit. A já jsem tě dohnala k takové... redukci,“ šeptla.

V prázdném bytě, kde flek na zrcadle začal pomalu vysychat, našla Marie v Richardově šuplíku, mezi stohy daňových přiznání, malý, úhledně vedený deník.

Nebyl to deník o lásce, ale o metabolismu, penězích a narcismu.

Pátek 18. května

Marie je úžasná. Stále mě píchá, ale už mě nepeskuje. Váha 89 kg. Jsem to já, kdo si kupuje nového sportovního Jaguara. Na ulici se za mnou otočila nějaká studentka! Konečně ta tlustá kletba pomine. Marie je dobrá pro peníze a pro ty její ranní běhy, ale teď, když jsem zredukoval svou váhu, potřebuji zredukovat i svůj život. A Marie je pro mě najednou... příliš velká.

Sobota 19. května

Jsem nyní krásný a bohatý. Je čas na novou partnerku. Někoho, kdo nebude mít v očích ty kilometry, co uběhala s mým předchůdcem. Marie je relikvie. Myslela si, že hubnu kvůli ní, kvůli jejímu ideálu. Jak pošetilé. Hubnu proto, abych ji mohl bez výčitek vyměnit.

Neděle 20. května

Včera jsem se potkal s tou studentkou z ulice. Jmenuje se Denisa. Jaká ironie! Jméno, které mělo Marii připomenout, že štíhlost je měna. A já ji teď platím té mladé. Cítím se lehký, jako peříčko.. Jakoby ten Ozempic 4 nebyl na hubnutí, ale na separaci podstaty.

Jdu pro ni. Marie ať si tu sice zůstane, ale...

Deník končil zde. Poslední slovo „ale“ bylo rozetřené, zanechávajíc za sebou jen mastnou šmouhu ztuhlého inkoustu, podobnou té na zrcadle.

Marie dočetla. Richard Vrabec neodešel s mladší. On neodešel vůbec. Zmizel, protože se ho jeho snaha o novou, štíhlou identitu zmocnila příliš doslovně. Stal se obětí své vlastní touhy po přijatelnosti, jen aby mohl ponížit Marii stejným způsobem jako Petr.

Marie se podívala na flek na zrcadle. Široce, cynicky se usmála.

„Tak jsi mi, Ríšo, nechal své peníze a svou podstatu. A já konečně můžu dýchat. Sama, štíhlá a bohatá. A bez hrozby, že mě znovu opustíš.“

Sáhla do kabelky Prada (dárek od Ríši) po drahém parfému, který jí Richard koupil v dutyfree na letišti, když letěli na Kapverdy, a stříkla ho přímo na mastný flek. Vůně se smísila s těžkým pachem tuku. Perfektní tečka.

Konec.