Lidskost

Rok 2185. Svět se změnil. Muži a ženy už spolu dávno nevedli rozhovory o svých pocitech, touhách nebo snech. Jediné, co je ještě spojovalo, byl biologický akt rozmnožování.

Rodiny neexistovaly, láska byla starodávný koncept připomínající mýty dávných civilizací. Společnost byla rozdělena na čistě mužské a ženské zóny. Děti se rodily z pragmatických svazků – muži a ženy se na krátký čas spojili jen kvůli tomu, aby zplodili nový život, než se zase vrátili do svých separátních klanů.

Každé dítě bylo ceněno jako zdroj pracovní síly, a tak když se narodilo, probíhal boj o jeho opatrovnictví. Soudy už dávno přestaly fungovat – nahrazovaly je arény. Boj na život a na smrt. Nebylo to o právu, ale o síle. Kdo přežil, získal dítě, a tak bylo zaručeno, že ho vychová silnější rodič. Tak to přece v přírodě chodí.

V aréně se tentokrát měla utkat Luca a Kyrán. Oba za sebou měli nespočet bojů, ale dnes to bylo jiné. Bojovali o dítě, které společně zplodili – byla to jejich poslední šance na pokračování rodu.

Nemilosrdný boj začal, jejich zbraně svištěly vzduchem. Každý úder byl tvrdý a přesný. Po chvíli si oba uvědomili něco děsivého – už nebyli motivováni hněvem, ani touhou po vítězství. V jejich srdcích se usadila hluboká prázdnota. Byli unavení z nekonečných bojů, z nekonečné separace, z neustálého strachu a konfliktu. Jejich životy byly plné různých strachů. Kara uprostřed boje složila zbraň. Julian, překvapený, udělal totéž.

„Vzdávám to. Na co je mi dítě, když vím, že mám před sebou pár dní života. Identifikovali mi v krvi mutaci viru ALKAS6. Nakazila jsem se při archeologických vykopávkách a bohužel neexistuje účiná vakcína. Zemřu. Postarej se o něj.“ Hlavou pokynula směrem k dítěti. Otočila se a odcházela se slzami v očích z areny. Kyrán byl překvapený, plakat ženu ještě nikdy neviděl. Naposledy ve filmu pro pamětníky z počátku 21.století. Ta slabost mu tenkrát přišla k smíchu. Teď se ho nečekaná emoce nějakým způsobem dotkla. Neuměl ji popsat, ale nejraději by Lucu obejmul. Co se to s ním děje?

Už se nedozvíme, jak tento příběh dvou mladých lidí dopadl, ale víme, že se lidstvo ocitlo na pokraji vyhynutí. Vůbec ne kvůli nedostatku dětí, ale kvůli nedostatku porozumění a lásky. Lidstvo je odsouzeno vymřít kvůli ztrátě lidskosti. Tak to v přírodě přece chodí.