Král temných slibů

Král Pavel, kdysi panovník temného a zlověstného Černého království, už dávno nenosil svou korunu na hlavě, ale schovával ji na dně ošuntělého vaku.

Jeho vlastní lid, zhnusený jeho nekonečnými lžemi a zničující vládou, ho před lety vyhnal. Pavel za sebou zanechal jen spálenou zemi a hořkost. Přestože bez trůnu, neztratil nic ze své zhoubné mazanosti a nechutné manipulativnosti. Místo dobývání armádou se vydal na novou, subtilnější cestu k moci. Stal se věčným nápadníkem ovdovělých královen. Vybral si jednoduchou cestu, protože ženy jsou po lásce stále hladové. Jakoby si ji neuměly dávat samy.

Jeho způsob byl vždy stejný. Vyhlédl si truchlící, zranitelnou královnu. První obětí se stala královna Magdalena, vládkyně úrodné země Zlatých Lánů. Pavel ji zasypal takovým množstvím lichotek, že si ji okamžitě omotal kolem prstu. Neustále jí opakoval, jak je neskutečně krásná a šikovná, ale zároveň jak si zaslouží odpočinout. Dovolil, ať nechá břemeno vlády na něm. Jeho největší lež se týkala jeho původní země. Tvrdil, že „Moje země je tak strašně skvělá , že už tam ani nemusím být a vládnout, protože tam za mě vládne lid! Mám svobodu a peníze. Chci toto štěstí přinést i tobě.“

Magdalena, zaslepená láskou a vyčerpáním, mu uvěřila a provdala se za něj. Pavel však neztrácel čas. Jakmile získal kontrolu, začal ji pomlouvat. Tvrdil, že není jen unavená, ale že je čarodějnice, pije elixíry temné moci a krade mládí. Lid, otrávený Pavlovými sliby o bohatství bez práce, mu uvěřil. Magdalena byla svržena, popravena a její smrt jen posílila Pavlovu pozici. Další území bylo jeho. A lid? Žil sice v zemi plné negativity a hnusných emocí, ale stále věřil, že Pavel má pravdu.

Druhou obětí byla královna Pamela, vládkyně Zeleného Ostrova, oddaná ochraně starobylého vědění. Pavel pochopil, že na ni neplatí líbivé řeči, ale strach ze zániku kultury. Tvrdil, že jen on může zajistit věčnou ochranu jejího dědictví, protože sousedé se chystají její knihy spálit. Pamela mu uvěřila a provdala se za něj, vnímala ho jako ochránce. Pavel ihned začal pomlouvat její rádce a poté ji samotnou. Pavel zneužil její intenzivní zaujetí pro vědění, které by dnes bylo popsáno jako rysy Aspergerova syndromu nebo ADHD. Pavel tvrdil, že vzácné knihy jsou prokleté a pomalu ji vysávají duši. Hlásal, že její neobvyklé chování je důkazem šílenství. Lidé, kterým se Pamelino chování lišilo od normálu, rychle uvěřili, že Pavel má pravdu, protože sliboval jednoduché řešení. Pamelu potkal stejný osud jako Magdalenu a Pavel získal další zemi plnou negativity a strachu.

Jediná, kdo se Pavlovi postavila, byla Lucie. Prostá, ale bystrá písařka z prvního okupovaného území, Zlatých Lánů. Lucie si dala dohromady osudy Magdaleny i Pamely a porovnávala Pavlovy lži s realitou. Stala se kronikářkou pravdy a informativní demonstrantkou, neozbrojenou, ale s jednoduchým, psaným slovem, čímž připomínala Jana Husa.

„Lidé, Pavel vám dává jen nenávist bez konce! Pavel lže, aby získal jen a jen vaše území a vaši poslušnost!“

Pavel si uvědomil, že je nebezpečnější než armáda, a nechal ji okamžitě chytit. Chudák Lucie. Za své šíření pravdy byla uvržena do nejtemnější věže. Ale Pavel nechtěl jen umlčet její hlas – chtěl vymazat její dědictví pravdy. Vzal Lucii děti pod svá křídla a představil je lidu jako „sirotky, které zachránil před šílenstvím jejich matky“. S neomylnou, nechutnou přesností jim vštípil svou zhoubnou filozofii, že lež je efektivnější cesta k cíli.

Podařilo se mu to. Z Luciiných dětí vyrostli stejně bezskrupulózní a talentovaní manipulátoři, jako byl on sám, sloužící Pavlovi jako jeho ministři. Tímto činem Pavel Lucii navždy umlčel. Nejenže jí vzal svobodu a hlas, ale také jí vzal naději na budoucí generaci, která by znala pravdu.

Dokud lidé věří ve zkratky, v koláče bez práce a v pohodlnou lež, vítězí Pavlové. A odvážné hlasy, jako je ten Luciin, zůstanou uvězněny, a jejich odkaz bude zničen jejich vlastními dětmi. Zazvonil zvonec a pohádky nikdy nebude konec.