Kořeny strachu

Chladný říjnový podvečer v lesích podél velšských hranic voněl tlejícím listím, mokrou kůrou a vlhkou zemí. Vůně domova, vzpomínka na dětství strávené v jihočeských hvozdech s babičkou, která ji učila vnímat les všemi smysly.

Měřila očima mech, cítila pod nohama pružnost podloží a podle vůně bezpečně poznala, že je blízko něčeho magického. Pro Arthura to však byla vůně hniloby, nebezpečí a neznáma.

Potkali se před rokem na univerzitě v Bristolu. Klára tam přijela na stáž z Prahy, Arthur byl rodilý Angličan, jehož rodina po generaci nevstoupila do lesa jinak než po štěrkovém chodníku rodinného sídla. Byla to láska dvou světů – jejího mykofilního, kde byla houba dar a příslib, a jeho mykofobního, kde byl jakýkoli lesní výrůstek hodnocen za jedovatou grotesku, pozůstatek temného středověku nebo rekvizitu z hororového seriálu.

„Opravdu musíme jít tak hluboko?“ zeptal se Arthur a opatrně obcházel trouchnivějící kmen. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách nepromokavé bundy. „Víš, co se říká o těchto lesích. Královští hajní sem po staletí nikoho nepouštěli. A tam, kde nerostou stromy pro panovníka, jsou jen vílí kruhy. A z těch se nikdo nevrátí stejný.“ Klára se usmála a s láskou ho objala. „Arthure, vílí kruhy jsou jen podhoubí spárované s kořeny stromů. U nás doma na Šumavě v nich lidé tancovali a dědové tam sbírali ty nejlepší hřiby. Žádná magie, jen čistá příroda.“ „V naší rodině se učilo, že co neroste v supermarketu nebo na obdělaném poli, to tebe nebo tvoje střeva zabije,“ namítl tiše Arthur, ale v hlase mu zněla spíš úzkost než ironie.

Kráčeli dál, až dosáhli starého dubového háje, kam sluneční paprsky pronikaly jen v úzkých, zlatých šípech. A právě v jednom z těch paprsků, přímo v rozsedlině starého pařezu, leželo něco mimořádného. To, v co Klárka věřila, že společně najdou. Byla to TA houba. Nebyla obrovská, ale vyzařovala zvláštní, jemné světlo. Její klobouk měl barvu vycházejícího měsíce. Byla překrásná. Vzduch kolem ní voněl sladce, jako zralé lesní jahody smíchané s medem a starým dřevem. Klára spadla na kolena. „Můj bože... Arthure, podívej se.“

Arthur zůstal stát tři kroky za ní. Ztuhl. Mechanicky ustoupil o půl kroku zpět. „Kláro, nedotýkej se toho. Vypadá to… mimozemsky. Nebo jako ty houby z The Last of Us . Je to nebezpečné.“ Klára ji nesebrala, jen se nad ní sklonila. Jako dítě slyšela od své babičky starou pohádku o Královně smrčin, houbě, která vyroste jen jednou za sto let a splní přání tomu, kdo ji s čistým srdcem a úctou k lesu sní. Byla to pohádka, v kterou skoro nikdo nevěřil.. Ale tady, v tuhle chvíli, ten příběh ožil.

Klára pohladila sametový klobouk. Houba lehce zasyčela a v myslích obou se ozval hlas.

„Semínko touhy v sobě nosíš, splním cokoliv, o co prosíš. Stačí ochutnat dary mé, a proměním tvoje trápení v neznámé.“

Klára zatajila dech. Podívala se na Arthura. „Slyšel jsi to?“

Arthur byl bledý jak stěna. Zbrkle přikyvoval. „Ano… Je to určitě nějaký nervový plyn. Spory! Vdechujeme spory a máme halucinace! Kláro, musíme odejít!“

„Arthure, to není otrava! To je zázrak. Ta houba nám nabízí cokoliv. Přání! Můžeme vyléčit tvou mámu, můžeme zajistit, aby naše rodina už nikdy netrpěla, můžeme…“

„Nemůžeme sníst něco, co vyrostlo ze špíny a rozkladu!“ vyhrkl Arthur téměř panicky. „Je to nepřirozené! Houby jsou maso chudých, plod hniloby, neřád lesa! Odmítám dát do úst něco, co nemá původ, co nemá osvědčení, co vyrostlo z temnoty!“

Klára se na něj podívala s hlubokým smutkem. Pochopila. V jeho očích nebyla jen zloba nebo tvrdohlavost. Byla tam staletí anglosaského strachu. Strachu z královských lesů, kam obyčejný člověk nesměl pod trestem smrti. Strachu ze zapomenutého know-how, které se v jeho rodině nikdy nepředávalo z generace na generaci tak jako v té její. Pro něj byla houba symbolem jedu a chaosu, zatímco pro ni nebyla spojencem, rodinným stříbrem a vzpomínkou v dětství. (Vánoční bramboračka s houbami a kuba).

„ Funguje jen tehdy, když ji přijmeme oba,“ šeptala Klára a cítila, jak se magická houby pomalu naštvává. „Musíme ji sníst společně. Jeden kousek ty, jeden já.“

„To po mně nemůžeš chtít,“ řekl Arthur hlasem, v němž se mísila láska k ní s neprostupnou zdí mykofobie. „Kdybych to snědl, zradil bych všechno, co mě učili o bezpečí a rozumu. Umřel bych strachy ještě předtím, než by ten jed začal účinkovat.“

Klára se podívala na perleťový klobouk. Světlo sláblo. Sluneční paprsek se posunul a houba začala před jejich očima měknout, ztrácet tvar a měnit se v obyčejnou, šedavou kaši, která splynula s troudem starého pařezu.

Předání kouzla se nekonalo. Kouzelná houba plní přání jen těm, kdo k ní chovají důvěru. A kde vládne strach, tam magie umírá.

Nastal klid. Les byl zase jen obyčejným lesem, chladným a vlhkým.

Arthur si hluboce oddechl, přistoupil ke Kláře a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Klárko… V pořádku? Hlavně, že jsme z toho vyvázli. Příště raději zůstaneme v parku.“

Klára vzala jeho ruku. Měla ho ráda, opravdu ano. Ale když se podívala na černé torzo pařezu, věděla, že mezi nimi vždycky leží propast. Propast hluboká jako staletí historie, dělící ty, kteří se lesa bojí, od těch, kteří v něm vidí svůj domov.

Oprášila si kolena od jehličí, naposledy vdechla vůni vlhké země a tiše řekla: „Pojďme domů, Arthure. Zítra si uděláme k večeři žampiony z obchodu.“