Houbový autismus

Eva byla tichá a nenápadná dívka, kterou nezajímalo, co si o ní myslí ostatní. Měla neobvyklý dar – uměla najít houby v lese, kdykoliv do něj zavítala.

Zatímco ostatní chodili s prázdnými košíky, ona se vždy vracela s plnými, až přetékajícími houbami, což vyvolávalo mezi lidmi závist a podezření.

Jednoho podzimního rána se vydala na svou oblíbenou mítinku. Les byl tichý, jen občas zakřupala větvička pod jejími kroky. Jakmile vešla mezi stromy, začala objevovat houby, jako by se už nemohly dočkat, až skončí v Evině bramboračce (recept měla po babičce). Každý její krok znamenal nové shýbnutí pro houbu. Košík se rychle plnil samými houbovými krasavci.

Cestou míjela další houbaře. Jeden po druhém šli kolem ní, všichni s prázdnými košíky a nespokojenými výrazy. Zpočátku ji jen tiše pozorovali, jak se opět a opět shýbá pro houby. Někteří na ni nevěřícně zírali. „Jak je to možné?“ ptali se jeden druhého. „Vždyť jsme tam nic nenašli a to křoví jsme přece pořádně prohledali. »

Když viděli, jak se její košík plní, a oni ještě neviděli ani jednu houbu, jejich zvědavost se proměnila v hněv. Začali na ni pokřikovat. „Co to děláš? Jak hledáš ty houby?“ Otázky byly stále agresivnější. „Podvádíš! Tohle není normální! Les není jen tvůj. Nemůžeš nám je všechny vysbírat.“ Eva jim nestačila říct, ať si klidně její dnešní úlovek vezmou, že si ráda najde jiné. Sama nevěděla, kde se v ní ta přesná navigace, kde která houba roste, vzala. Prostě TO tam bylo.

Skupina houbařů se kolem ní shlukla. První člověk zvedl svou nordic walking hůl a prudce ji udeřil do hlavy. Eva upadla, ale stále pevně svírala svůj košík. „To je naše!“ zakřičela cizí žena a snažila se jí ho vyrvat z rukou.Rány začaly přicházet ze všech stran. Lidé na ni útočili vším, co kolem sebe našli. Kopali do ní, tahali za vlasy, štípali, mlátili popadanými větvemi. Jejich hněv a závist přerostly do neovladatelné zloby.

Eva ležela na zemi, obličejem zabořená do mechu, zatímco její krev pomalu vsakovala do země. Poslední, co viděla, byly rozmazané postavy, jak odnášejí její košík plný hub.

Mech pod ní tiše vstřebával její krev, jako by se les, který jí tolikrát poskytl útočiště a odměny, s ní naposledy loučil. Zůstala tam sama, opuštěná v hlubokém lese, kde už nikdo neocení její výjimečný talent.