Houbová msta v Brdech

Podzim. Vzduch voněl vlhkou zemí, tlejícím listím a jehličím. A hřiby. Pro Miriam to byl vždycky nejlepší čas v roce.

Nejen kvůli barvám a té melancholické kráse, ale hlavně kvůli tiché, intenzivní vášni, kterou sdíleli skoro všichni Češi – houbařskému šílenství. Dnes ovšem neměla v plánu jen tak obyčejné houbaření. V Brdech, v hlubokém lesním tichu kousek nad Všenory, si připravovala půdu. Byla tam už od včerejška. Ne, že by nenašla dost hřibů, les byl po deštích štědrý. Ale hledala jen jednu jedinou, specifickou houbičku. Nakonec ji našla, schovanou pod starým pařezem, s kloboukem krásně nazelenalým, který se tvářil tak nevinně. Opatrně ji uložila do postranní kapsy staré prošívané bundy. Už se trochu rozpadala, ale to nevadilo.

Vykročila směrem k místu, kde se měli setkat. K té mýtině, kterou tak milovali, na kterou shlíželi z terasy chaty. Z místa, které jí vzali.

Pět let a patnáct kilo

Pět let. To je dost dlouhá doba na to, aby zmizela krása, se kterou se Jan, její exmanžel, kdysi tak rád chlubil. Pět let na to, aby se z elegantní, inteligentní Miriam stala unavená, vyhublá žena s ostrými rysy, poznamenaná kriminálem. Byla ve vězení za to, co neudělala. Jan, s pomocí kamaráda terapeuta a kamarádovy ženy psychiatričky, ji namočil do smyšleného násilí a drogové závislosti. Vytvořil z ní monstrum, kterým se ve vězení potom za těch pět samotky stala.

Děti, dva kluci a dcera, se za ni styděly. I když podvědomě věděly, že její obvinění byla lež. Jan se jim odvděčoval drahými dárky, počítači, zájezdy do Ameriky. Výměna za matku byla spravedlivá, řekl si. A ony se nebránily.

Po propuštění se Miriam snažila žít. Ale pomluvy měly dobrou paměť. „Ta fetka, co mlátila děti…“ Musela se odstěhovat, začít v cizím městě. Moc to nešlo. Lidé rádi ničili druhé, byla to teď nová společenská hra. Moderní a velmi rozšířená. A Janova kariéra? Vzkvétala, samozřejmě. Teď už konečně mohl být sám sebou.

Tahle procházka do Brd byla její odpověď.

Setkání

Na mýtině už čekali. Synové, David a Petr, a dcera Anna. Všichni vysocí, krásní, v drahém značkovém oblečení. Vedle nich stál Jan. Vypadal mladistvě, opáleně, s šedivějícími, ale pěstěnými vlasy. A vedle Jana… Kamil. Nový partner. Usměvavý, trochu baculatý chlapík s dobráckýma očima. Měl na sobě moderní outdoorové oblečení a v ruce nejnovější model proutěného košíku značky Luis Vuitton.

„Mami! Ahoj!“ řekl David, ale objetí bylo spíš povinné, rychlé. Nesrdečné.

„Ahoj, kluci, Anno. Jsi krásná,“ řekla Miriam tiše.

Jan se usmíval. Byl to ten starý úsměv, ten, který ji kdysi tak omámil. „Miriam, vypadáš… dobře. Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že ti nevadí, že šel Kamil s námi.“

Miriam se usmála, ale zuby sevřela. „Ale co by? To víš, že ne. Vítej, Kamile.“

Začali sbírat. Jako dřív. Jan a Miriam měli starou hru – kdo najde největšího hřiba. Synové a dcera je z legrace trumfovali. Chvílemi to bylo, jako by se nic nestalo. Žádné lži, žádné vězení. Jen vůně lesa a radost z plného košíku. Dokonce si zavtipkovali o jedovatých houbách.

„Hřib satan, ten je nádhernej, ale zlatej, zlatej, ten bychom tu nenašli,“ zasmál se Jan.

„No, zrovna dneska jsem viděla něco, co by se mu mohlo podobat,“ odvětila Miriam s lehkým úsměvem.

Během hodiny měli všichni plné košíky. A jak Miriam předpokládala, přišla pozvánka.

„Miriam, pojď k nám na chatu. Dáme si pivo, ať to nemusíš všechno tahat do města. Můžeš to tam nechat a zítra ti to přivezeme“ řekl Jan, tváříce se velkoryse. Dřív to byla to jejich chata. Teď Kamilova a jeho.

Hostina

Chata nevypadala stejně, byla modernější, světlejší. Kamil měl vkus. Z terasy byl nádherný výhled na lesy a řeku Berounku.

Miriam se hned pustila do práce. Potřebovala to. Být v kuchyni, cítit tu důvěrně známou vůni. Vyndala z košíku ty nejkrásnější, nejpevnější hřiby, rozkrojila je.

„Udělej nám tu tvojí smaženici, mami, na sádle! S římským kmínem, jakou umíš jen ty,“ poprosil David.

Miriam přikývla. Rozpustila sádlo, přidala cibulku, houby, římský kmín. Míchala, s očima upřenýma do pánve. Nikdo se nedíval, všichni se bavili o Kamilově novém projektu.

V ten moment se to stalo. Části rozpadlé houby v kapse – té zelené, nevinné – vsypala do pánve. Rychle promíchala. Byla si jistá. Věděla přesnou dávku, která jen zintenzivní chuť, ale zároveň…

Hotovo. Přinesla obrovskou pánev na stůl. Vedle ní ležel čerstvě upečený, křupavý chleba.

Všichni si s chutí naložili. Jídlo bylo dokonalé. Dokonce i Kamil si pochvaloval. „To je nebe v puse! Jan měl pravdu, že jsi mistryně.“

Jan se na ni podíval s trochou staré, smíšené něhy. „To se ti povedlo, Miriam.“

Miriam jen přikývla, snědla jen kousek. Stačilo.

Dopila pivo, a když se všichni začali nořit do debaty o politice a ekonomice, omluvila se. „Musím si odskočit, asi jsem se přejedla.“

Zamířila na toaletu, kde do záchodu rychle vyvrátila všechno, co snědla. Věděla, že jed té houby je rychlý. Vracela se s klidem, skoro s lehkostí.

Zastavila se ve dveřích. Jan, Kamil, David, Petr, Anna. Všichni seděli, s úsměvem na rtech, spokojení.

Přišla k nim. Nejprve pohladila Davida po vlasech. Pak Petra. Anna se na ni podívala se zmateným, ale milým výrazem. Políbila je všechny na čelo. Své děti, které ji nechaly sedět v kriminále. Objala Jana, který se na ni upřímně usmíval.

„Jste ta nejkrásnější rodina na světě,“ zašeptala.

Věděla, že je už nikdy neuvidí. Budou jí chybět? Ani slza jí neukápla, když za sebou zabouchla dveře.

Konec

Šla. Šla dál, hlouběji do lesa. Houby už ji nezajímaly.

Došla k silnici, kde stál předem domluvený taxík. Řidič byl tichý muž. Když nasedala, podala mu peníze a prázdný houbařský košík Luis Vuitton. „Do Prahy, prosím. Na letiště,“ řekla klidným hlasem.

„Chvilku potrvá, než se tam dostaneme. Jste v pořádku?“ zeptal se taxikář.

„Ano. Dnes jsem se konečně zbavila staré zátěže,“ odvětila Miriam.

Zavřela oči. V kapse ji hřála letenka. Jednosměrná.

Druhý den ráno našla policie na chatě pět mrtvých těl. Všichni s usměvavými, klidnými tvářemi. Smrt byla rychlá, téměř bezbolestná. Byla diagnostikována jako otravou vzácnou a prudce jedovatou houbou. Stovky houbařských nadšenců z Brd byly dotazovány. Miriam byla v seznamu podezřelých. Ale byla nezvěstná.

Případ byl odložen.

Pomsta, stejně jako houba, je nejlepší, když se podává s lehkostí, bez chuti a bez důkazů. A na sádle, s římským kmínem.