Dusivá křídla Něvy

Třída byla plná slunce, ale pro Karolínu v ní byl jen on. Ilja. Přistěhoval se s rodiči z Petrohradu na začátku maturitního ročníku.

Měl v sobě magnetismus, kterému se nedalo odolat, směs chladného klidu, hlubokých očí, které jako by viděly lidem do žaludku, a nečekané, absolutní galantnosti. Když jí poprvé v šatně pomohl do kabátu, Karolína měla pocit, že ji ta gesta starosvětského ochránce úplně pohltí. Zamilovala se tak, jak se člověk zamiluje v osmnácti: bez záchranné sítě.

Zpočátku to bylo jako z ruského románu. Ilja ji nosil na rukou, psal jí básně a mluvil o ní jako o své „jediné“. Jenže s intenzitou jeho lásky přišel i stín. Velmi rychlý a velmi temný.

Začalo to nenápadně. „Proč ses na toho učitele tak usmála?“ zeptal se jednou po hodině chemie. Hlas měl klidný, ale oči ledové. „Byl to jen slušný úsměv, Iljo, poděkovala jsem za sešit,“ divila se. „Česká děvčata se usmívají na každého. Moje žena se bude usmívat jen na mě,“ řekl tehdy a Karolíně poprvé přeběhl mráz po zádech. Myslela si však, že je to jen klukovská romantická majetnickost.

Brzy se ale z Iljovy lásky stala klec. Kontroloval jí telefon. Vyčítal jí, když šla s kamarádkami na kávu. Když se na chodbě školy zastavila s bratrancem, Ilja ho bez slova chytil pod krkem a přitlačil ke zdi. Když Karolína brečela a křičela, proč to dělá, objal ji tak pevně, až nemohla dýchat, a šeptal jí do vlasů: „Ревнует - значит любит. Když žárlím, znamená to, že tě miluju, Karličko. Kdyby mi na tobě nezáleželo, bylo by mi to jedno. Jsi moje. Celá. Navždy.“

Pro Karolínu to bylo neúnosné. Česká nátura v ní, zvyklá na svobodu, osobní prostor a klidný dialog, začala pod tímto obrovským, dusivým tlakem divokých emocí umírat. Žila v neustálém napětí. Iljův svět neznal kompromis - buď byla stoprocentně jeho, nebo byla zrádkyně. Každý její pohled stranou byl vnímán jako útok na jeho mužskou čest. Ta láska byla příliš těžká, příliš hlučná, plná strašlivých scén a následného teatrálního klečení na kolenou s kyticemi růží.

Už to dál nesnesla. Ta láska ji ničila.

Koncem jara, těsně před maturitou, ho požádala, aby se sešli po škole v opuštěném parku za městem. Chtěla klid, prostor, kde nebudou svědci.

„Iljo, já už nemůžu,“ řekla s třesoucím se hlasem, ale pevným pohledem. „Tohle není láska, to je vězení. Chci se rozejít.“

Ilja tam stál, vysoký, nehybný jako socha. V jeho tváři se nejdřív neobjevil vztek, ale absolutní nepochopení. „Rozejít? Ty mě nemiluješ?“ „Milovala jsem tě, ale tohle mě zabíjí. Dusím se. Chci žít normálně.“

Slovo „normálně“ jako by v něm něco zlomilo. Pro něj nebylo nic normálního. Buď bylo všechno, nebo nic. Představa, že by jeho žena, jeho čistá, vyvolená Karolína, patřila někomu jinému, nebo že by prostě odešla a zanechala jeho hrdost v prachu, byla pro jeho mentalitu nemyslitelná. Byla to ta nejhorší možná urážka. Zrada, která se neodpouští.

„Ty nikam neodejdeš,“ řekl tiše. Jeho hlas zněl jako praskání ledu na zamrzlé Něvě.

„Odejdu, Iljo. Je konec,“ otočila se k němu zády, rozhodnutá odejít. To byla ta osudná chyba. V jeho očích se vteřinová urážka protnula s absolutním zatměním mysli. Pokud neměla být jeho, neměla být nikoho. Ruská duše nezná polovičatost - když končí láska, končí všechno.

Skočil po ní. Karolína ani nestihla vykřiknout. Jeho silné, vytrénované ruce se jí ovinuly kolem krku.

Snažila se bojovat, škrábala ho do tváří, kopala nohama, ale Ilja byl jako v tranzu. Nic nevnímal. V jeho hlavě se v tu chvíli odehrávalo antické drama. Plakal, slzy mu tekly po tvářích, ale stisk nepovolil.

„Moje,“ šeptal mezi vzlyky, když pod ním její tělo pomalu ochabovalo. „Moje... Nikomu tě nedám. Navždy se mnou.“

Když Karolína naposledy vydechla a její oči zůstaly nehybně zírat do korun stromů, Ilja ji jemně položil do trávy. Učesal jí prsty vlasy, políbil ji na studené čelo a složil jí ruce na hrudi. Neutekl. Sedl si vedle ní, vzal ji za ruku a čekal, až pro něj přijede Policie. Ve své mysli nespáchal zločin z nenávisti, ale dokonal ten nejvyšší, tragický akt absolutní, majetnické lásky.