Čtyřicet minut

Amira počítala vlny podle světel na obzoru. Ibiza byla blíž, než si troufala doufat: žlutá záře diskoték, blikající jako slib, který jí nikdo nikdy nedal, natož aby ho splnil.

Vedle ní seděl Karim, ruce kolem kolen, bunda promáčená slanou vodou. Díval se stejným směrem co ona, ale viděl něco jiného, ne hudbu a turisty na pláži, jen světlo, které znamenalo souš. Poznali se před třemi týdny v táboře poblíž Oranu, kde na sebe čekali všichni, lidé bez trpělivosti, bez peněz, bez jiné volby než čekat na muže, kterým říkali „kapitáni“, ačkoliv žádný z nich neuměl číst mapu jinak než podle mobilu.

„Až budeme na druhé straně,“ řekl jí Karim první noc, „najdu si práci na stavbě. Pošlu ti kytici. Pravou, ne z plastu.“ Amira se zasmála, poprvé za měsíce. Bylo jí devatenáct a smích jí najednou připadal jako jediný luxus, který si možná ještě mohla dovolit.

Teď, na člunu, který měl vézt dvacet lidí a vezl čtyřicet tři, jí smích už nepřipadal jako nic. Motor řval, muž u kormidla křičel na ostatní, ať se nehýbou, ať drží rovnováhu, a v hlase mu nebyl slyšet strach – jen počítání peněz, které ještě nedostal.

Karim jí stiskl ruku. „Čtyřicet minut,“ řekl. „Kapitán to říkal. Čtyřicet minut a jsme tam.“

Vlna udeřila do boku člunu jako pěst.

Amira si pak vzpomínala jen na útržky – na to, jak se paluba naklonila, na křik, který zněl jinak než všechny předchozí zvuky té noci, na to, jak jí Karimova ruka vyklouzla z dlaně, protože se natáhl k dítěti, které spadlo první.

Neuměl plavat. Nikdy jí to neřekl.

Španělská pobřežní hlídka je vylovila po hodině a půl. Dvacet sedm živých, jedenáct mrtvých, pět nezvěstných. Karim patřil mezi ty, které moře nevrátilo vůbec.

O čtrnáct dní později seděla Amira v azylovém středisku u Almeríe a dívala se na telefon, který jí kdosi z Červeného kříže půjčil na deset minut. Nechtěla nikomu volat. Chtěla si jen otevřít mapu a najít místo, kde přesně se to stalo, jako by souřadnice mohly nahradit hrob.

V novinách, které jí ukázala sociální pracovnice – ne kvůli ní, ale protože to bylo „zajímavé“, psali o zatčení sedmasedmdesáti lidí, o gangu, který vydělal čtyřiadvacet milionů eur, o rychlých člunech zabavených v přístavu. Jedno číslo v tom článku patřilo jí, aniž by to kdokoli věděl: dvanáct tisíc eur, které za ni a Karima kdosi zaplatil muži, jenž teď seděl v cele a mlčel.

Kytici jí už nikdo nikdy neposlal.