Bezcharakterní šachy

Tomášek seděl na koberci a v dlaních svíral svého bílého krále. Vždycky si myslel, že zná pravidla všech her. Deska byla čtverec, figurky měly své hodnoty, tahy se řídily logikou.

Vítězství bylo výsledkem bystrého rozumu. Jenže tahle poslední partie, ta, kterou rozehráli jeho rodiče, neměla žádná srozumitelná pravidla. Nebyla to hra o mat, ale o území a ticho.

Tomášek si vzpomněl na starý, zažloutlý plakát z otcovy pracovny – podobiznu jakéhosi vousatého matematika, který prý kdysi objevil, že nejlepšího výsledku nelze dosáhnout, když se každý sobecky honí jen za svým kusem slávy. Nejlepší tah, říkala teorie, je ten, který prospívá celku. Ach, ta ironie! V jejich rodinné partii, ta nejjednodušší, nejlidštější pravda, se proměnila v nejtěžší past. Petrův tah přišel nečekaně a bez výstrahy. Nebyl to jezdec, ani střelec. Bylo to zneužití krále k tomu nejhoršímu. Hádka o rozdělení majetku, pak to ostré zazvonění telefonu a ten chladný hlas v sluchátku: „Tady Policie“.

Tomášek to viděl z chodby. Lucie, jeho máma, stála proti otci a ten ji svým tahem zničil. Ne pěstí, ale papírem a autoritou. Přes noc byla vyřazena z partie. Když se ráno vrátila, věděl, že se z rozvodu stala bitva o přežití. Petr hrál s maximální agresivitou, s úmyslem získat vše, což je v této hře jediná zaručená strategie, jak neprohrát individuálně.

Lucie však odmítla hrát stejnou špinavou hru. Věděla, že kdyby začala oplácet stejně brutálními tahy, pěšec Tomášek by padl jako první. Její strategie, ta lidsky správná a čestná, byla: ustoupit, chránit, nekřičet. A v tom byl ten tragický omyl, ten zmatek pro dobrotu. V partii, kde soupeř volí agresi a podraz, se laskavost stává nejslabší figurou.

Lucie, protože nehrála o majetek s potřebnou dravostí, prohrála u soudu na celé čáře. Zůstala jí jen holá čest a péče – ale bez prostředků, bez domova. Stala se pěšcem, kterého v padesáti letech odsunuli na okraj šachovnice.

Její nový domov. Ubytovna. Tomášek tam byl jen jednou. Bylo to čisté, to ano, ale z těch tenkých stěn čišela prohra. Byla to vizitka jejího pádu. Teď nastala ona hrozná, trvalá rovnováha. Stav, který bolí, ale který je tak pevný, že jej nelze změnit.

Tomášek zůstal u Petra. V domě, v jeho pokoji, mezi jeho plyšáky. Proč? Kdybych šel k mámě, přemýšlel u své rozehrané šachovnice, ztratím stabilitu, ztratím přátele, ztratím svůj svět. Máma si vybrala ztrátu, aby mě ochránila. Ale já si nemohu dovolit její prohru sdílet.

Jako ten vousatý matematik kdysi předpověděl – nikdo nemá motivaci jednostranně změnit svůj stav, i když je ten stav špatný. Tomáškův stav u otce byl sice emocionálně vyčerpávající (být synem vítěze, který zničil matku), ale materiálně bezpečný. Jít k Lucii by bylo individuálně horší. Věděl, že ho matka potřebuje, aby se alespoň občas usmála. Věděl, že ho miluje. Ale styděl se. Styděl se za ty tenké stěny, za její osud, který si, jak teď viděl, dobrovolně zvolila, jen aby ho ušetřila nemilosrdně krvavé bitvy. A tak seděl, pěšec, a cítil, jak se v něm ta hrozná rovnice uzavírá: Nejlepší úmysl pro celek vedl k nejhorší individuální prohře, která zase Tomáška donutila zvolit nečestnou, ale stabilní cestu.

Zvedl svého bílého krále a bez hněvu, jen s hlubokým smutkem, jím mrštil od zeď. Pak kopnul do šachového stolku. Figury se rozkutálely po koberci. Partie byla ukončena. Ne Mat. Ale Zmar.