Alex a Mia: Dvě Duše Na Drátě

Alex a Mia. Padesát a pětačtyřicet. Dvě ženy, které si byly bližší než sestry, svedené dohromady ironií osudu a absencí mužů. Každá za sebou měla pár nepovedených vztahů, a tak se nakonec staly sobě navzájem životní oporou.

Jejich telefony byly opravdu dlouhé. Hodiny a hodiny probíraly práci, cvičení, zdravou výživu, a hlavně, to velké prázdné místo, kde by měl být On. Úspěšné, motivované, soběstačné. Alex byla analytička, Mia měla rozjeté grafické studio. Ale večery byly tiché.

Nečekaly už na prince. Ten by je akorát otravoval s instalací poliček a hádal se o dálkové ovládání. Ony snily o Superhrdinovi. Ne takovém, co zachraňuje svět, ale takovém, co jim dokáže vyrazit dech. Co má na střeše raketu a vezme je na Měsíc. „Prostě chlap, co je lepší než realita,“ shrnula to jednou Alex.

Problém byl: jak najít dva? Jeden pro Alex a jeden pro Miu.

Mii se blížily narozeniny. Alex a Mia byly úspěšné ženy, peníze nebyly problém. Jenže Alex byla neustále v zápřahu, a proto neměla čas na dlouhé shánění speciálního dárku. Cestou z služební cesty se Alex zastavila v tom malém knihkupectví na nádraží – takový bunkr plný literatury a občas nějakých podivných suvenýrů.

Její zrak padl na malou, decentní lahvičku. Stála tam, schovaná za stohem cestopisů.

Stála pár korun, ale vypadala starobyle a zvláštně. Alex nechtěla zbytečně utrácet za něco, co nebylo dost speciální, ale tahle lahvička, koupená v rychlosti, měla v sobě jistou záhadnou auru. Vzala ji. Byl to dárek s příběhem. A hlavně, s láskou.

Uběhl měsíc. Alex Miu navštívila, aby si konečně užily „holčičí víkend“ bez práce. Alex zazvonila a když se dveře otevřely, málem jí vypadla taška s vínem z ruky.

Mia vypadala, jako by jí někdo protáhnul strojem času.

Její pleť byla zářivá, hladká, o dvacet let mladší. „To je ta Květová voda, Alex! Je magická! Nedělám nic jiného, jen se s ní párkrát denně postříkám! Cítím se jako ve dvaceti!“

A pak se z Miiiny kuchyně ozval hluboký, příjemný hlas: „Mio, lásko, dones mi klíčky od helikoptéry, musím zkontrolovat palivo.“

Mia se usmála, políbila muže, který se právě objevil ve dveřích, a představila ho: „Alex, tohle je Marek! Má vrtulník. A je... no, prostě můj superhrdina.“

Marek. Vysoký, s jiskrou v oku a jizvou, která mu dodávala ten správný, dobrodružný punc. Nestál na parkovišti s autem – on přistával na louce za domem.

Alex věděla, že za to může ta lahvička. Byla to kouzelná esence nejen na pleť, ale i na přitahování osudu.

Druhý den ráno utíkala zpátky na to nádraží, do toho zapomenutého knihkupectví. Projela regály, zeptala se prodavače. Marně. Lahvičky byly pryč. Zmizely, jakoby nikdy neexistovaly.

Alex se vrátila domů. Nebylo komu zavolat. Mia našla svého superhrdinu a Alex pocítila, že její vlastní raketa právě odletěla.

Jak myslíte, že dopadlo to kamarádství? Pokračování příště...