Víkend u tchýně

Zkusím do té hrůzy vnést aspoň trochu humoru. Hehe.

Na úvod, bydlíme s přítelem v ČR, on je z SK, jeho rodiče naštěstí v SK bydlí, takže mám oproti jiným nešťastníkům výhodu, že mě drahá tchýně nepřepadne kterýkoliv den. Jednou za čas je třeba tam ale zajet. Já to chápu, ale přesto se kroutím, prskám, sebelituju atd. Jsem hrozná, ale ten pocit znechucení je silnější než má snaha vyhovět mému příteli a zvládnout to s grácií jako správná dáma. Měla bych říct: "Ano miláčku, máš pravdu, je čas navšívit tvé rodiče, určitě si ten víkend moc užijeme, ano, budu tolerantní, ano já vím, ano, já chápu". V reálu jsem dáma jako pojď na mě z boku: "Co??? Už zas? Nééééé, próóóč, jindýýýý. Tak dobře, jo já vím, promiň. Pojedeme až v pátek večer a v neděli ráno domů? Ne...aha. Ježíííš, to bude nuda. Kdyby vaši aspoň chlastali..to by z nich možná i něco zajímavého vypadlo...a to nám zas budou vykládat, kde kdo umřel?". No hrozná jsem, já to vím. Odjíždíme dnes, zatím jsem ve fázi, kdy předstírám zájem a snažím se být ta nejlepší partnerka. Ale to už tady bylo. V neděli vypadám jak opařené kuře a reaguju jen na některé zvuky. No a teď vám zkusím v kostce nastínit, proč jsem tam jak na trní.

Hlavní důvod je asi ten, že má rodina je úplně odlišná. U nás doma se jedná na férovku, z očí do očí. Říkám našim všechno, oni mně taky (někdy bych to raději nechtěla vědět):-). Paříme spolu. Jsou to mí nejlepší kámoši, fakt. Nevím, jak to dokázali při té drsné výchově, kterou jsme s bráchou měli, ale je to idylka. Asi je to kouzlo opravdu v tom, že si s námi vždycky povídali, jako rovný s rovným. A taky si už pár let nehrají na rodiče, nevychovávají, nemoralizují, maximálně nám věci doporučují. Super. Jezdíme spolu na dovču, podnikáme šílenosti, naposledy raft a zorbing. Mamce říkám jménem, jelikož když jdeme na nějakou párty a řeknu jí mami, tak vyskočí jak čertík z krabičky:))) To chápu. Ona se občas stydí za to, že je jí 48 a přesto chodí takhle se mnou kalit. A je to kočanda, takže pokud se neprořeknu, tak jí nikdo na mou mamku netipuje. S taťkou to mám zas tak, že sedneme někam na pivko nebo zajedeme na kole a pak na pivko:) a tam se bavíme o práci (oba obchodujeme s ocelí, jsem se potatila) nebo o fotbale nebo o politice, chlapark jak vyšitý. Tak a do toho přijde sem tam ta nutnost navštívit rodinu č. 2. Oni o sobě navzájem ví jen ty povrchní věci jako jestli jsou zdraví, kde pracují, co dělali o víkendu, co nového si kdo koupil, co nového na vesnici a kdo ztloustnul. My je nevidíme třeba tři měsíce a přesto není za dvě hodinky o čem mluvit. Já tam sedím s kolenama u sebe a usmívám se. Raději používám jednoduché věty, jelikož je riziko vypadnutí něčeho upřímného z pusy. A to tím nemyslím nic sprostého, ale u nich je kontroverzní snad vše od srdce. Největší úspěch má téma o nemocech. Já myslím, že představu máte jasnou. Já bych je nemusela do smrti vidět a o nic bych nepřišla, ale samozřejmě mám svého přítele ráda a vím, jak moc má rád svou rodinu. Je mi ho někdy líto, vím, jak by si přál, aby mohl s rodiči opravdu pokecat, svěřit se. Ale u nich to není možné. Oni si totiž na ty rodiče ještě hrajou, není to kamarádský ani rovnocenný vztah. Přítel je velice úspěšný v tom, co dělá. Ale nemá dodělaného Ing. A to je u tchýně kámen úrazu. Přítel se pochlubí, jak se mu v práci daří a já vždycky doufám, že ho matka pochválí, protože vím, jak moc by o to stál. Ale ona se místo toho zeptá a co škola? Já bych jí tak dala pěstí v tu chvíli...no a mně se zeptá, jak já v práci a tím jsme skončily. Když načnu nějaké téma, tak tchýně dvakrát kývne a pak začne mluvit o sobě. Prostě katastrafofa, nuda jak blázen. Ale budu se snažit, kolena k sobě, úsměv č. 63 a jedu.

A jak to máte vy s rodiči č.1 a 2? Hodně mě zajímají vaše názory i doporučení. Pa