Zášupšák, zlotřilé strašidlo domácí

Kolikrát se někomu z vás stalo, že něco důležitého hledal, ale záhadně nemohl najít, aby to později našel přímo pod nosem? Koukneme se tomu trochu na zoubek.

Zášupšák je jedno z nejrozšířenějších strašidel v lidské společnosti, záškodník a nepolapitelný darebák, který je vám ochoten skrýt cokoli, co zrovna nezbytně nutně potřebujete i na dlouhé hodiny ba i dny, aby vám to nenápadně podstrčil právě tam, kde ste to stokrát pečlivě hledali. Co jsme se s tímto darebou natrápili, co jsme si do bláznů a blbců vynadávali nevěda, že v tom má prsty právě tento skřítčí padouch.

Jistě si teď říkáte; ,Co nám to tu ten Vlasák zas vykládá za fantasmagórie, dočista mu přeskočilo a tropí si z nás blázny.' I nene, ať se propadnu, pokud se někomu z vás nepřihodilo alespoň jednou, že se vám záhadně ztratily třeba klíče, aby se vám je v šuplíku, ne - li přímo v kapse, kde jste se důkladně šacovali, nějak nedařilo najít. Pak po půl hodině sáhnete do kapsy jen mimoděk a ejhle, klíče jsou na světě.

I já s ním mám bohaté zkušenosti, trápení s hledáním předmětů, které jsem záhy našel, až když jsem je nepotřeboval. Když už jsem nakousnul ono kapes plané šacování, povím vám příhodu celkem nedávnou, kdy mě tento neviděný zlořád Zášupšák pěkně dopálil. Když jsem se čerstvě nastěhoval do Prahy z mého rodiště, cestoval skřítek patrně se mnou. Když jsem tak šel na Florenci do metra, jako řádný člověk, dodržující pravidla, zakoupil jsem si v automatu jízdenku a řádně označil, abych nebyl tahán za ucho coby černý pasažér. Když jsem si pak o chvíli později dřepěl ve vlaku a sledoval ubíhající stěny tunelu, náhle mi kdosi zamával pod nosem blýskavým odznakem revizora. "Dobrý den, revize jízdenek..." zašvitořil postarší pán s čepicí a uniformě, na tváři majíc celkem vlídný úsměv. Automaticky jsem sáhnul do levé kapsy u bundy, kde jsem tušil, že jízdenka bude, neb jsem si ji tam ještě před nástupem dával. A jak tak šátrám a šmátrám, rozlévá se ve mě nejistota a trocha paniky, takové to sevření u srdce, protože jízdenka prostě nikde. Pán už byl lehce netrpělivý a řekl jen, ať to více nezdržuji nebo mu podám nějaký osobní doklad. "Já jízdenku ale mám," snažil jsem se vysvětlit, zoufale kmitající rukama, hledajíc ve všech prostorech kapes, "jen ji teď nějak nemůžu najít..." No, když už revizorovi náhle zmizelo obočí kamsi pod čepici a objevily se vrásky nad nosem, své úsilí jsem nakonec vzdal a odevzdaně mu podal občanku. "Vy jste zapomněl doklad?" vyptal se trochu nedůvěřivě, když opisoval mé údaje. "Koupil jsem si jízdenku v automatu, ale nějak jsem ji asi ztratil." "Asi ztratil..." brumlal si kontrolor pobaveně, "kolikrát já už tohle slyšel, tady mi to podepište" a podal mi růžový papír a doklad. Takže jsem podepsal, vyslechl si pár formalit a revizor šel dál. Když jsem po pár minutách od vystoupení nahmatal krabičku cigaret, abych si zapálil, nevěřil jsem vlastním rukám, co mi z kapsy krom cigaret vytáhly. Jízdenka byla náhle na světě. Zášupšák, potvora jedna mrňavá, se zase předvedl. Jestli mi seděl za krkem, či se pod límcem ukrýval, věru bych ho vzteky uškrtil, kdybych ho býval nahmatal. Co se ten drobný zlomysl musel nachechtat, když jsem si cestou nadával násobně do pitomců!

Inu, naší rodinu si pravděpodobně ten schovávačský lotr a lump velmi oblíbil. Vzpomínám si na historky a vyprávění svého dědy, kde se žášupšák nemile angažoval. To se mému dědečkovi záhadně ztratily brýle. Byl vášnivý čtenář, hlavně o létání, sám byl do letadel zamilovaný a snil o tom, stát se letcem, než mu to darebný bolševik zatrhnul, neb neměl potřebný původ a sám se do té "všehovědné" strany KSČ ne a ne přidat. To jej místo do armády "pískli" k Černým baronům, jinan PtPákům, kde mu v bahně terénní vůz rozdrtil kolena. Ale o tom už jiná. Zášť k bolševikům jsem po něm zřejmě zdědil.

Takže, jak jsem již řekl, hledal brýle. Jenže, brýle nikde. Hledal v křesle, na televizi, na stole, pod stolem, dokonce i prádelní koš prohledal, zda je náhodou v kalhotách nenechal. A když tak poté bezradně stál uprostřed pokoje, plácnul se  do čela, zřejmě říkajíc; ,Kam já blbec vrazil brejle', a copak pod rukou nenašel? Lépe našel, když jeho ruka narazila na onen hledaný předmět. To zas mrcha zášupšák slavil ovoce.

Každý jsme si s ním vytrpěli hojně zkušeností. Ty bestie malé nám nedají pokoj. Alespoň je pak spousty veselých historek, v tom Zášupšákovi díky. Občas mám pocit, že ti neřádi u nás bydlí v tlupách. Každý se specializuje na určité věci. Tolik ponožek, co se mi už nepodařilo zpárovat, trička která jsem hledal marně, abych je později, zapomenuv na ně, v místech, kam jsem nikdy nesáhul je po měsících objevil. To jistě nedělá jeden tvor. Potvory pracují organizovaně, aby nás zlobily. Ten schová ponožky, ten mobil, další zvláště záludný skrývá ovladač na nejméně čekaná místa. Zášupšák je prostě s námi. Ale nebýt jeho, náš nedokonalý život by nebyl tak zábavným a i během nudných chvílí nás dokáže poškádlit, aby nám dal pro některé zábavné zkušenosti, co nás kdysi notně potrápily, ale dnes pobaví. Je to zkrátka potřebné strašidlo, skřítek a lotr, kterého sem tam slyšíme cupitat, někdy koutkem oka pohyb jeho zahlédneme,  ale je to tvor plachý a hbitý, tudíž neviděný.

Za tento nápad vděčím mému kamarádovi Alešovi, který mi před lety propůjčil milou knížku od Vítězslavy Klimtové, "Lexikon ohrožených druhů strašidel. Tímto jemu, jakožto člověku, kterého si nesmírně vážím, děkuji a pochopitelně děkuji i paní Klimtové, která kouzelným způsobem oživila to, co postupem technologií IT, videoher a sociálních sítí pomalu vymírá, tedy prostá ale jedinečná dětská fantazie.