V posledním tažení

Evropa nedokáže efektivně vyřešit krizi, spojenou s neutišeným stavem v Severní Africe a arabským světem, od Afghánistánu po Irák a Sýrii. Terorismus brzy začne být v našich krajích zcela běžným

Sice se velmi často hovoří o řešení migrační krize, jedná se na mimořádných summitech, aby se rozhodlo, že jediným řešením je jen nějaká větší solidarita a Evropské řešení, u kterého ale nikdo neví přesně, jak by mělo vypadat. To prý spočívá právě ve větším pochopení a vstřícnosti k migrantům. Že je přerozdělování migrantů dle nějakých stanovených kvót holý nesmysl, který v důsledku vůbec nic neřeší, to už dnes velice opatrně přiznávají i některé Evropské elity, které ještě před celým půl rokem prohlašovaly, že kvóty jsou jediným dnešním rozseknutím pomyslného gordického uzlu.

Nyní se po dlouhém jednání s Tureckem rozhodlo o nějakém posílání běženců zpět z Řecka do Turecka. Samosebou ale ne zadarmo a už vůbec ne všechny. Ono by to bylo možná k něčemu platné, jenže o trvalosti a jednoduchosti transportu se mluviti nedá ani náhodou. Za 1. Turecko se tak dostává do pozice, ve které byla před sedmi lety Libye vůči Francii. Kaddáfí tehdy škrtil migrační stezky a pokud se s Berlusconnim na něčem neshodl, posloužila tu a tam lodička s pár sty migrantů jako dobrý klacek. Když se částečně z iniciativy právě Berlusconiho Francie, která byla natěšená na pomstu Kaddáfímu, podařilo protlačit pomoc povstalcům a ostřelování francouzskými letkami, uzávěry migračních stezek se začaly povolovat. Takto se v případě, že se Evropa v něčem znelíbí prezidentovi - sultánovi Erdoganovi, může (ne)čekaně stát, že jí ,,proklouzne" pársettisíc běženců zpět do Řecka.

2. Turecko bude mít Brusel takzvaně v hrsti. Až bude chtít přidat pár miliard navíc, bude mít v ruce velký klacek v podobě tří milionů cizinců lačných po cestě za Evropským snem. A že se jich turci rádi zbaví, o tom netřeba dlouze diskutovat. Právě turečtí občané jsou z čím dál větší části proti této návratové politice. 

Navíc před pár dny byl transport migrantů pozastaven, neboť se běženci začali hromadně bouřit nebo při nejlepším bombardovat úřady žádostmi o azyl(naivka by opět čekal, že budou vděčni alespoň za bezpečí, jaké se jim naskytlo, ale kdepak) a komunikace mezi stranami Turecko - Evropa po chvíli začala opět váznout. Tedy řešení přesunu do Turecka lze bráti vážně, jen pokud by mělo delší trvanlivost než týden a ani to by nebylo dostatečné, neboť se týká pouze detekovaných běženců. Rozdělování mezi jednotlivé státy by bylo řešením pouze v případě mírné migrační vlny případně i jednoho milionu uprchlíků, s jasným předpokladem, že se to neobejde bez rizika nějakého toho útoku teroristů. Někteří už jasně naznačují, že si na teror islámských šílenců musíme začít prostě zvykat. Jenomže, migrační vlny nemají konce a za každého navráceného běžence, za každého mrtvého, či uvězněného terotistu jejich rodiště promptně vyplivne další čtyři. Marné, jako boj s hydrou.

Proč jsem ale zvolil tak podivný název článku; Laxnost a neschopnost řešení krizí, jaké se dříve řešily doslova obratem ruky, provázely většinu říší během počátků konce. V posledním století před Kristem, po smrti Julia Caesara, začala Římská říše namísto vlastních mužů mnohem více využívat žoldnéřů z řad Germánů a Gótů. Ti sice neměli postavení římských občanů (to umožnil až císař Hadrianus, panující v letech 117 - 138 po Kristu), ale dostávali se často i do rolí důstojníků v Legiích. Jedna z nevýhod byla i nízká loajalita k Římu a ochota ke zradě, která často vedla k těžké porážce. Například slavná bitva v Teutoburském lese, roku 9 po Kristu. Tehdy vedl do Germánie tři legie (Legio XVII., Legio XVIII., Legio XIX. prameny mluví až o 20.000 mužích, nepočítaje počet členů rodin, kteří vojáky doprovázeli) centurion Publius Quintillius Varus, doprovázen germánem Arminiem s jeho družinou, k urovnání vzpoury Cherusků, iniciované právě Arminiem, k vylákání Římanů do pasti. Za hustého deště Arminius zmizel  v lese a po smluveném znamení zaútočil se spojenými germánskými kmeny na římany. Ti, neschopni v hustém lese seskupit své legendární formace, byli během tří dnů v Teutoburském lese pobiti, někteří zajati a zotročeni, jejich doprovázející příbuzní pak obětováni germánským bohům. Několik vojáků bylo osvobozeno z otroctví až o 40 let později, když Germáni překročili hranici Gálie a Germánie, řeku Rýn.

To už jsem ale zase odbočil. K věci; Na sklonku 4. století, jestli správně pamatuji, co jsem se učil, okolo roku 395 po Kristu začaly vinou Hunů na sever Římské říše proudit masy Gótů, které dosáhly až 4 milionů lidí. Řím, během vnitřních rozporů tyto Góty částečně autonomizoval. Z pohledu historického je jasné, co se muselo stát. Roku 410 bývalý člen římských legií, Vizigót Alarich I., znalý vojenské strategie zformoval dříve běženeckou komunitu a Řím vyplenil a dobyl. Římští občané byli masakrováni po stovkách, někdejší chlouby Říma nenávratně vypáleny a zbořeny. Takzvaná tisícletá říše byla během několika týdnů utopena v masakru a troskách.

Tím bych rád historii zakončil, neb je to pojednání na hodně dlouhé lokte. Avšak, tato historie je svým způsobem aktuální, včetně fatalit, které vedly ke konci slavné říše. 

Po Evropě dnes pobíhá více, než milion běženců, milion druhý se čeká na přelomu letošního pololetí, neboť i kdyby na summitech Evropští potentáti samým úsilím třeba vejce vyseděli, migrace stále nabírá na intenzitě. Otázka na závěr je tedy taková: Jsme teprve v Teutoburském lese nebo už se čeká jen na nového Alaricha?