Celkem složitá otázka, ale opravdu potřebná k zodpovězení, protože se poslední dobou vystavuji útokům na své křesťanské vyznání, na to, kým jsem a co cítím. Nejdříve to trochu shrnu a následně se pokusím osvětlit, proč zrovna křesťanství a ne třeba rastafari, budhismus, islám nebo jiné omyly.
Víra je pro mě cesta k poznání, pochopení smyslu života, naděje, že od narození nespějeme jen ke smrti a k nicotné neexistenci, protože si nejen já, ale i spousta "ateistů", agnostiků a tak dále uvědomujeme, že naše vědomí je něčím jedinečné, něčím, co přetrvává. Ateisté si to bojí přiznat, protože moderní je přece nevěřit, respektive věřit v "nic", tudíž že vše je náhoda, která vznikla z ničeho. Tudíž i nevěřící věří. Jen jejich bůh se jmenuje "Náhoda". Upřímně, jejich představa vzniku světa a všeho na něm se blíží možnosti, že se jednoho dne prožene lesem vi chřice a po utišení větru se na místě objeví ze dřeva sestavená věž. Nemožné. Ale ateisté tomu věří, tedy vlastně jsou věřícími vyznavači entropismu. Entropie je naprostá neplatnost fyzikálních zákonů a i blbec vám vysvětlí, že se z "ničeho", z neexistence nikdy nemůže stát existence. Zkuste si to názorně. Otočte skleničku dnem vzhůru a sledujte, kdy se v ní objeví třeba vejce nebo klidně i cokoliv jiného, co si představíte. A to i při přítomnosti vzduchu, který je "něčím". Pokud se nezdaří vám žádný objev uvnitř skleničky, pověřte své potomky, aby ji denně sledovali.
"Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme."(Židům, 11;1)
Jednoduše shrnuto lze víru shrnout slovy "Neutuchající naděje."
Já věřím v čin oběti a lásky Ježíše Krista, který nás přišel smířit s Bohem. Prolil svou krev jako jedinečnou oběť, která platí napříč generacemi, dějinami, za všechny hříchy.
Jenže ne jen Kristus, ale důvěra v něj naplňuje srdce.
Ježíš při svých skutcích uzdravení neřekl; "To já tě uzdravil," ale řekl; "Tvá VÍRA tě uzdravila." Takže ne něčí slovo nebo prosté položení ruky na hlavu či postižené místo ať hluchého, slepého, chromého nebo malomocného, ale opravdová víra toho, kterého Ježíš uzdravil, naděje, že se tak stane, bez stínu jakékoliv pochybnosti.
Dále chci říci, že Kristus nás nepřišel s Bohem jen smířit na způsob; "Fajn, vše je smazáno, teď se mu můžete znova klanět a řídit se rozkazy a on vás buď přijme nebo ne."
Přišel nás i s Bohem sblížit. Aby nás Bůh nevnímal jen jako své "otroky", ale přátele, které rád vidí, a jako my se se svými plány svěřujeme svým přátelům, tak se i On podělil s námi. Nejsme jeho "otroky" neboť "Otrok neví, co činí jeho pán."
Víra v Krista tedy není jen plnění požadavků, rozdělování na povolené - zakázané, ale život s někým, kdo je s vámi na každém kroku, s kým můžete kdykoliv promluvit. Modlitba není tím, že mluvíme do prázdna a představujeme si, jak nás při tom někdo poslouchá, ale je to rozhovor s konkrétní osobou, kterou náš mozek při modlitbě vnímá. A to není žádný výmysl, je to pravda popsaná vědeckou studií.
"Dánští vědci sledovali pomocí magnetické rezonance mozky modlících se křesťanů. Přestože je pro křesťany Bůh neviditelný, všemocný a všudypřítomný, během modlitby se neaktivovaly ty části mozku, které zodpovídají za zpracování abstraktních konceptů. Místo toho neurobiologové pozorovali, že se při modlitbě více zapojují oblasti, které používáme při normálních rozhovorech s ostatními lidmi."
Takže, je skutečně Bůh jen imaginární bytostí, berličkou pro slabé, jak je nám vnucováno ateisty?
Pokud ano, proč je tedy možné, že náš mozek nevnímá abstrakci, ale konkrétní osobu, se kterou hovoříme?
Většina z nás se stala věřícími díky poznatkům, ne z rozmaru. Z rozmaru se můžeme nechat potetovat, opít se, skočit do ledové vody.
Jenže z rozmaru neměníme své životy.
Měníme je proto, že máme důvod. Směr, poselství, poslání. A svobodnou vůli se tak sami rozhodnout. V tom je také Boží láska a milost, protože lásku a věrnost si nelze vynutit. Proto se spousta lidí rozhodne obrátit se ke Kristu i v pokročilém věku, sami od sebe, z osobních poznatků a zkušeností. Bůh je nechal rozhodnout. Pochopitelně se jiní rozhodli nevěřit. Také mají svobodnou vůli.
Titéž ze své svobodné vůle šíří lži a hlouposti, že uvěřit může jen nevzdělanec. Ale rádi zapomínají, že mezi vědci nebyli jen ateisté a že existence Boha si s vědou neodporuje. Spousta vědců byla naopak věřícími křesťany.
Křesťany tedy byli např. Francis Bacon, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Michael Faraday, James Clerk Maxwell, George Stokes, Lord Kelvin (William Thomson), J. J. Thomson (Nc v r. 1906 za objev elektronu), Robert Boyle, Charles Coulson, William Henry Perkin. Mezi žijícími proslulými vědci jsou jako křesťané jmenováni např. Richard Bube (fyzika polovodičů), Charles Townes (objevitel laseru, Nc 1964), Arthur Schawlow (Nc za fyziku 1981), Allan Sandage (observační kosmologie), William Phillips (Nc za fyziku 1997), John Polkinghorne (fyzika elementárních částic), Francis Collins (genetika, ředitel programu Lidský genom), John Suppe (geofyzika).
Tolik k rozšířenému světonázoru, že vědci jsou převážně ateisté. Dle mého je víra a nevíra mezi vědci rozdělená stejně, jako mezi kýmkoliv jiným, dělníky, obchodníky nebo třeba učiteli.
Proč tedy věřím?
Jak už jsem řekl, nevěřím, že je vše náhoda. I lidské tělo je vlastně důmyslně sestavený, funkční biomechanický stroj, fungující na základě elektrických impulzů a spalování biologického "paliva".
To nevzniká náhodou. Byl jsem svědkem dorůstání končetin, návratu citu do ochromených částí těla, pozoruhodných věcí, které se nedějí náhodou. Z milosti Krista se stali dobrými lidmi i kriminálníci, dříve zkažení lidé, kterých se ostatní stranili. Alkoholici, gambleři, narkomani se náhle stali lidmi bez závislosti. Proč? Z hlouposti, nevědomosti, z rozmaru? Ani ne. Prostě je něco proměnilo. NĚKDO je přiměl se změnit. Ten NĚKDO jednou změnil i mě. Tím Někým je Ježíš Kristus. Kdysi jsem zastával názor, že se nikdo ve skutečnosti nezmění. Jistí lidé kolem mě mne v tom svým chováním neustále utvrzovali. Ale jen On mi ukázal, že změna je možná a že za jeho pomoci se stáváme lepšími lidmi. Kristus je příkladem našich životů a dává nám naději, víru, že náš život není jen nesmyslný běh za smrtí a nebytím.
