O radikálních menšinách

Obvykle si zapisuji své paměti a činy, tato promluva patří k počátkům mé snahy informovat veřejnost na Vysočině o islámu a jeho úskalích i o mezináboženském dialogu, je - li možný, či jde o bláhový sen

Vážení, chtěl jsem začít trochu odlehčeněji, bohužel v pátek 13. listopadu svět zasáhla událost, kdy útočníci v Paříži zabili sebe a přes 100 obětí vzali se sebou za výkřiku Allahu akbar, tedy arabsky Alláh (bůh) je velký. Tedy vtipy stranou, jdeme k věci o fenoménu islámském i uprchlickém.

Terorismus je tím nejskloňovanějším podstatným jménem v souvislosti s islámskou doktrínou. Má skutečně do islámu daleko nebo je žel s ním nerozlučně spojený? Bohužel ano a dokládá to sám korán.

,,Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti přátelům satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy!" Súra 4:76

,,Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil. A nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž to byl Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou..." 8;17

A tak bych mohl pokračovat dlouho.

Někteří lidé, kupodivu ne muslimové tvrdí, že je třeba brát texty v koránu v kontextu s dobou, ne kontuitivně aż po dnes. Jenže, pokud by tomu tak skutečně bylo a muslimove nesměli šířit své náboženství prostřednictvím teroru, nesměli by ani brát korán jako dokonalé Boží slovo, na kterém již nelze co měnit, neboť jakákoli změna je upravování Božího zjevení, které je dané a neměnné, tudíž jej nelze revidovat. Pokud bychom se i přesto dočkali nějaké revize, smazání veršů o drakonických trestech, nakládání s nevěřícími, postizích za neposlušnost Mohamedovi, sadistických trestů pekelných i poněkud dětinsky naturalistických představách ráje, spousta muslimů už by neměla na čem lpět a korán by byl jakýmsi zpřeházeným souborem pověstí arabských kočovníků, s příměsí starozákonních příběhů, prapodivně seskládaných v nesouvislých odstavcích, celkově sotva delším, než Skutky Apoštolů v Novém zákoně.

Muslimové jsou obvykle velmi vstřícní lidé, neúchylně zásadoví a poctiví. Jen tedy, zda se vyhnete nepříjemným tématům, jako je Izrael nebo židé vůbec. Lze ovšem jasně uhodnout, co si o vás většinou myslí, ač zdvořile neřeknou; Že jste jen nevědomý bezvěrec, který dosud nepochopil pravdu koránu; že ji ale radostným souhlasem přijme, jakmile mu ji někdo blíže ozřejmí. Ve většině jsou to skutečně mírní a mírumilovní lidé, jenže nelze se tímto chlácholit, neboť historii nikdy nediktovaly mírumilovné většiny, nýbrž radikální menšiny, jakobíny počínaje, nacisty či bolševiky konče. Tedy nelze se obouvat do muslimů, jakožto lidí celkově, ale do toho, co je nebo jejich potomky ovládá, tedy islámu. Jen stěží najdeme radikální muslimy mezi prvními generacemi muslimů v Evropě. Avšak další generace, tedy druhé, třetí mají tendence k přikloňování se k radikálím směrům hlavně sunnitského islámu, tedy wahhábismu a saláfismu. Proč to? Čím to je, ptáte se? Hledejme odpověď právě v místech, kde se tito muslimové učí znát svou víru od kořene a z úst imámů, tedy hlavních autorit islámu v jejich městech. Tím myslím v mešitách. Tyto mešity bývají víceméně skrytě financovány wahhábistickou monarchií Saúdské Arábie, která je největším sponzorem islamizace Evropy. Není tedy divu, pokud v mešitách z jejích zdrojů financovaných, fungují i z jejích madrás - tedy islámských škol - vyučení imámové, šajchové a nejvýše postavení muftí, coby obdoba arcibiskupa, chcete-li. Dále pak se zasluhují různé islámské dobročinné organizace, zabezpečované ať přímo či krytě radikálními uskupeními a organizacemi, jako je Al-káida, Muslimské Bratrstvo nebo i dnes známý Islámský Stát.

V radikalizaci muslimů je i aktuální uprchlická krize významným faktorem. Muslimové ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších zemí Blízkého Východu a Severní Afriky putují nejčastěji do Německa které je jim proklamováno převaděčskými gangy jako ráj pro cizince, toužící po bezpracném životě. Pak už stačí na cestě radikálních myšlenek jen málo, stačí, aby při svém pochodu byli detekováni a zadrženi například v Maďarsku a při pokusu o průchod přes Slovensko, Rakousko a ČR posíláni neustále na zpět. Z toho se rodí a kupí naštvanost, jací jsou ti Evropané na ně zlí. A nebo se do Německa dostanou, ale zjistí, že to není tak růžove, jak jim bylo popisováno. Bitky uvnitř táborů jsou dnes takřka na denním pořádku po celé Evropě. Nejhůře to pak odnáší hrst těch, kteří více než za vidinou bezpracného života pod křídly německé spasitelky - pardon - kancléřky, prchaji za bezpečím, tedy východní náboženské a etnické menšiny - Kurdové, jezídi a samozřejmě křesťané, kteří se pak ocitají v novém pekle pronásledování, jen těsnějším. Hrst běženců říkám proto, že většina dřepí v písčitých a prašných utečeneckých táborech v Jordánsku, neboť na cestu do Evropy zkrátka nemají peníze.

Křesťané navíc jsou odkázáni na pomoc charit z jiných zemí, mezi nimi i z České republiky, při cestě za záchranou. Tak dlouho byli pronásledováni a vybíjeni za absolutní ignorance těch, kteří dnes hlásají líbivé řeči o solidaritě a nutnosti diktátu kvót, že se stali doslova ohroženým druhem.

Když Merkelová otevřela dveře uprchlické vlně, prohlásila na očích žasnoucímu světu ,,Wir schaffen das!" - Dokážeme to!" Jenže poté, co Německo čelí bez pár tisícovek milionhlavému zástupu běženců, začíná se z různých koutů Německa zatím nenápadné konstatování ,,Wir schaffen das nicht!" - ,,Ne, nedokážeme!" Tedy se Německo pomalu rozhoupává ke změně přístupu, neb vedle různých ,,Syřanů" již k nim míří i statisíce Afghánců. Tedy na hranicích s Rakouskem zařídí zadržovací centra, čímž odkloní masu migrantů do Rakouska a České republiky. A tady už prosím není řeč o pár tisícovkách běżenců, co si musíme vzít. Mluvíme o řádech statisícových a to už je pro naši zemi naprosto nezvladatelné i za předpokladu, že si jich polovinu Diensbier nastěhuje do domu.

A v takových statisících se už nějaká radikální menšina snadno skryje. Těžko říci, jak malá, či velká, na tento průs... průšvih si Evropa zadělala, když neuváženě sama dopravila a ubytovala bezpočetné davy migrantů na svých březích. Pomalu a doufám, že ne pozdě dochází na má slova, když jsem říkal, že se musíme připravit na válku.

Pátek třináctého listopadu v Paříži definitivně srazil většině lidí oddaných multikulturní ideji růžové brýle z nosu. Kdo nám chce stále tvrdit, že k nám prchají jen lidé ohrožení válkou, je lhář a blázen, jak dokládají tyto fotografie.