Jak mě děda učil houbařit

Popravdě, můj děda věděl o houbách úplný pendrek, ale právě to bylo na celém příběhu z mého dětství to nejkouzelnější

Ještě před pěti lety žil v malé vesnici nedaleko Jihlavy člověk, který sic měl do vzorného a dobrého člověka na hony daleko, o jeho způsobech by se také s úspěchem dalo pochybovat, nicméně byl osobností takovou, že jsem si ho za ta léta naučil vážit a mít jej pro některé jeho vlastnosti vskutku rád. Mám se svým dědou zkušeností a zážitků po hojnu, jako třeba cesty po trati na Kosteleckou pouť, kdy jsme mnohokrát uskakovali do kopřiv před projíždějícím vlakem. Děda byl léta zaměstnán u drah, jako bývalý tzv. ajzlboňák znal šíny, tedy koleje, jako své boty. Tento zážitek je však ojedinělý tím, že je to prakticky jediná výprava s ním, která nějak nesouvsela s vlaky, poutí, cestou do hospody nebo nedalekého kravína, kam již jako důchodce chodil pracovat.

Byly mi tenkrát asi čtyři roky, bylo brzké ráno, tuším, že někdy uprostřed září. Táta v práci počal další zedničinu, máma patrně ještě vyspávala, já byl již od půl šesté na nohou jako nějaký ranní skřítek tou dobou na třicítce u našich, jak se říkávalo domu vedle trati, kde bydlela část mé, Vlasákovic rodiny, tedy babička, děda a strejda s tetou, to vše rodiče a sourozenci od mého táty. Kočky se teprve vracely z nočího vandru, slepice ještě držely zobáky a podřimovaly v kurníku, vietnamské prase jménem Vašík se zatím také odmítalo vzdát pelechu v kůlně, králíci podupávali v kotcích. Prostě, jak si představíte typickou vesnickou rodinu, tak to jsme byli my.

Když se na nebi objevil světlejší pruh, oznamující, že se blíží úsvit, vylezl děda v teplákách ze své kukaně,, jak říkal svému malému pokoji, přistaveném na severní straně domu. Nejdříve do kuchyně, zapnout plyn, to se ví, že bez plynu se voda na kafe neohřeje. Poté projít byt a hledat svou prastarou, bytelnou tabatěrku. Už jen chvíli a celým domem prostoupil známý zvuk přibouchávaných dveří a zápach páleného tabáku. Já blbnul s hračkami v obýváku, tenkrát televize hrála snad až od šesti. Navíc jen dva kanály, ČT1 a 2, už tehdy vcelku nuda, ještě ke všemu placená. Zrovna jsem tahal ze skříně svoje oblíbené loutkové divadýlko, takové to magnetické, kde jste pohybem magnetu posouvali loutky po ploše, když se v předsíni ozvalo dědovo nerozhodné šomtání sem a tam.

,,Co já to jenom... Kam jsem... To mi řekni, co jsem to chtěl," přemýšlel nahlas. Po chvíli se zřejmě rozpomenul, otevřel umakartové dveře se skleněnou tabulí a vešel do obýváku. Tam mu ulpěl pohled na mě.

,,Nazdar, je už Jaruška s Jaroušem vzhůru?"

Sotva jsem stačil vyklopit odpověď, tak řekl: ,,No, to je úplně jedno... Hele, ježku, jestli se ti dva neproberou, půjdeme spolu sami. Já jdu teď nahoru (do vsi), koupím si něco a vyrazíme." Bez vysvětlení, kam že to máme vyrazit, se otočil a odešel. 

Během tří hodin se vrátil, to se ví, że se i ty sousedovy kozy vzbudily a kromě obvyklých věcí, včetně šesti lahvových piv, donesl i moji oblíbenou snídani. Totiž tvarohove buchty. Tenkrát to bývalo v takovém aluminiovém obalu, holt tehdy se tolik nelpělo na absolutně debilní snaze, předčít ostatní výrobu v estetice, stačilo, když chutnalo a Jednoty na vesnicích beztak měly jen to nejpodstatnější (někdy), bez ohledu na to, jak hezkým se to obalem honosí.

,,Kluku, najdi batoh, koš a vyrazíme... Jo a vezmi mi tam z kuchyně nějakej nůž, nejlíp tu rybičku, jak ji tam má Jarouš strčenou."

,,Kam jdeme?" Optal jsem se, ale ihned jsem vyběhnul dané věci hledati.

Když jsem se vrátil, děda už nebyl v obýváku, kam pro mě přišel, ale seděl na dvorku na prastaré lavičce a nad čímsi přemítal. Nad čím, to již dálavy času dávno nechaly za sebou. Možná, že si myslel; ,Proč já to vůbec dělám?' nebo ,snad trefíme domů.' Těžko říct, vvznat se v mysli tolik zahlubaného člověka, bylo opravdu těžké i pro malé dítě, jako jsem býval já.

,,Na houby dem' vždyť sem ti to říkal..."

,,Na houby??" Já těšiv se, vcukuletu jsem běżel k brance, ,,Budeme sbírat hříbky!!"

,,No, hříbky a... A  jiné, ježku."

,,'Dyž já jich ještě moc neznám", děl jsem vzpomínaje na četné houbařské výpravy s tátou.

,,To poznáš. Drž se mě, dobře mě poslouchej a třeba se dovíš něco novýho, já tě naučím se o těch houbech."

Vyšli jsme tedy přes trať, obešli louku, vydali se přes ,,Podařilovu" lávku i pole, obešli poté několik řad chatařských doupí, dali si na spěch přes nebezpečnou část serpentýn vedoucích ke Kostelci a přešli jsme do lesa, táhnoucího se až po Třešť, v kdysi dávných dobách bylo lze se prý tímto lesem projít až k Plzni. Chvíli jsme tak bloumali, než jsem jako první našel malou rodinku ,,pančáků".

,,Koukni, co jsem našel" řekl jsem, klekaje u nevídaneho trsu (hřiby obvykle rostou po jednom, max.třech kusech naráz) pěti malých hříbků.

Děda si chvíli pomnul svou neoholenou bradu a říkal: ,,Koukni se na ně pořádně, jsou vokousaný?"" 

,,Nejsou," děl jsem na jeho podivnou otázku.

,,Tak to je raděj nech tam, kdes je našel." Tehdy mi udělal v mém dětském, houbařském vědění nemalý zmatek. ,,Proč, vždyť jsou hezký a jedlý," řekl jsem.

,,Kdyby byly jedlý, byl by na nich alespoň slimák." Nuže, oproti tomu, co mě táta učil na našich často celodenních výpravách, kdy mi ukazoval, co je jedlé, k tomu, co sbírat s klidem, že nám vše babička nehodí na hnojiště dějíc, že ji chceme otrávit, to bylo opravdu rozdílné. Tehdy jsem poslechl a přemýšlel o tom. Další věc, na kterou jsem si vzpomenul, že nám oběma vždy táta vytáhnul rovný a úhledný klacek a vyřezal z něj hůl. ,,Uděláš mi hůl, dědo?" Optal jsem se po chvíli. ,,Hůl? Hůl nosí staří dědci. Já hůl nepotřebuju a ty už vůbec ne, kluku." No a tak jsme šli dál, až děda řekl: ,,Heleď se, pojď sem!!" 

,,Co máš?" Chtěl jsem vědět. 

,,No koukni, vidíš, jak je hezky okousaná? Tady ji žužlal slimák, tu ji okusovala veverka. Rozhlídni se, ježku, dobře kolem sebe. Vidíš tu nekde chcíplou veverku nebo se někde povaluje chcíplý slimák? Nevidíš... Já taky ne. Takže je jedlá. No a takhle poznáš jedlou houbu. Když je houba okousaná a nikde nevidíš zdechlinu, je jedlá. Když ne, je dobře se tomu vyhnout." Takto obrněni dědovými znalostmi, brzy jsme měli plný koš. Krapet složitější byla cesta na zpět. Děda chviličku postával, nejistě přešlapoval na místě, drbaje si tvář, dumaje, kudy dál. ,,Ježku, víš, kudy pryč?" 

,,Ne." 

,,Tak to je průšvih, já taky ne... Víš co, půjdem dál. Mám takovej pocit, že už jsem tu kdysi byl. Takže tady dolů, pak jestli se nepletu, objevíme se kousek od Kostelce."

Nuže, našli jsme se časem, ne kousek od Kostelce, ale pěkný kus za Třeští.

,,Je to v pohodě, jeżku, tady musíme zpátky kolem trati, tyhle šíny jsem tu kdysi sekal. Už vím, kde jsme." 

Majíc plný košík hub, těšil jsem se na doma. Jak bude táta pyšný, až mu ukážu, co jsem všechno nasbíral. Už bylo krapet k večeru, když jsme se dosoukali nejdřív vlakem na zastávku, pak pěšky přes kilometr po silnici, domů. Ukrajovali jsme krok za krokem, s dědou jsme šli po levé straně silnice, co neblíže škarpy, aby nás něco nesrazilo nebo nezachytilo. Silnice směrem k Pelhřimovu nikdy nebyla příliš frekventovaná, odbočující silnice ke Dvorcům už tuplem ne. Když jsme procházeli serpentýnami, které zvěstovaly, že ves už je jen pár kroků, děda se rozmluvil.

,,Víš, já tě chtěl jen někam vzít. Někam jinam, než jen do hospody a do kravína. Jsi strašně malej a já tak nějak přišel na to, že okolo tebe jen procházím a slova k tobě nepromluvím. Vždycky jsem si říkal, že je čas, ale kdy je ten čas, to jsem si nikdy nedokázal určit. Tak jsem chtěl alespoň dneska strávit čas jen s tebou. Vždyť jsi Lubošův (táta mne pojmenoval po sobě) syn, jsi můj jedinej vnuk. Nikdy to neříkám, jsem na tebe občas zlej, ale mám tě rád, ježku." To bylo jedinkrát v životě, kdy mi něco takového řekl. Vzal jsem ho za ruku. ,,Taky tě mám rád, dědo. Nejsi zlej." Ruka se mu pohnula, jako by chtěl uhnout, ale nakonec tu dětskou ručku jeho tvrdá dlaň sevřela. ,,Vždyť já vím. Jsem na to pyšnej."

Prošli jsme návsí, povídaje o tom, jak zachraňoval ježky na trati, aby je nerozjel vlak. Jak je s Jardou vytahovali z doupat pod tratěmi. Jarda byl a je malého vzrůstu, vsoukal se do úzkého otvoru pod tratí, popadl ježka, křiknul ,,Mám ho!!" a děda ho za nohu vytáhnul i s ježkem ven.

Zabočili jsme v samém prostředku vsi na cestu dolů, vedoucí mezi Blažkovým domem a plotem, značícím ,,Tady je Jonákovo." zrovna nám táta šel naproti. ,,No kde jste celej den?" ptal se a očima kmital z jednoho na druhého. ,,Vyšli jsme na houby," křiknul jsem, když jsem se k němu rozeběhnul. ,,Koukni, kolik jsme toho našli!!!" ukazoval jsem směrem ke košíku, který třímala dědova pravačka.

,,No, tak to čumim... Podej mi to." Děda mu jen neochotně košík předal.

,,Možná by si úspěšně otrávil svou rodinu." řekl, když s vyvalenýma očima pohlédl na po okraj naplněný košík. 

,,Prašivka! Prašivka! Hořčák! Prašivka! Hořčák! Prašivka, taky prašivka...." vykřikoval táta, vyhazujíc jednotlivé houby z košíku. Když svou práci dokončil, choulily se na dně jen dvě malé, potlučené a slimáky ožrané babky, které beztak byly červivé.

Děda na mě kouknul trochu posmutněle a řekl: ,,Vidíš ježku a takhle přesně to dopadlo i když jsem byl v lese před pár léty s Jardou. Vždyť oni nic nevědí."

Na památku Jaroslava Vlasáka, mého dědy, otce tří dětí, letitého pracovníka ČD a hlavně člověka, kterého do dnes zná celá ves Dvorce u Jihlavy. Je tomu již pět let, co nás opustil, přesto v nás žije jeho duše dál. Děkuju za to, co jsi mi v životě dal a čím si pro mě byl.