Divokým západem Čech

Nedávno jsem si přečetl bědování pana Godly, jak byla jeho žena okradena. I s úsměvem jsem si vzpomněl na příhodu na samém západním okraji republiky, kdy jsem podobnému úmyslu našich specifických spoluobčanů o krok unikl.

Nebudu bláhově ihned na začátku citovat přímo pana Godlu, protože podle zdejších něhomilných adminů je název, kterým častuje tento herec romy od mé osoby urážlivý i v citaci, kdežto jeho slova mohl idnes vydat už v titulku.

Cikán okradl cikána, to by se dřív nestalo, stěžuje si Zdeněk Godla

Ani se nebudu vyjadřovat k tomu, co si o tom myslím, včetně štiplavých komentářů, protože je mi jasné, že nejsem jediný, kdo si o počínání větší části této dotčené komunity myslí své. Spíš jsem se chtěl podělit o svůj zážitek z cest.

Kvůli tomu, jak si moje hlava usmyslí, že budeme dělat, jsem schopen se jednou vydat na noční pochod z Humpolce do Jihlavy, jindy prostě vstát ráno jen tak z postele, pobrat věci do batohu a jít třeba 30 km libovolným směrem bez nějakého konkrétního cíle a složit se na noc pod širákem. A předloni v létě jsem měl zase nějaké takové hnutí mysli, popadl krosnu, nacpal do ní co jsem myslel, že se mi hodí a za pár hodin nasedl na vlak do Chebu, kde jsem přestoupil na vlak do Rehau a odtud vyrazil k nejzápadnějšímu bodu naší země. Bylo léto, krásně teplo, tak jsem se na hranicích na chvíli zastavil, prohlédl si to tam, nakrmil na mně se pasoucí komáry ze zdejších močálů, udělal si pár fotografií a přemýšlel, co se zbytkem odpoledne. A tak jsem si narazil svůj klokaní klobouk více do čela a vyrazil do Aše. Cestou jsem se kochal krásným výhledem a větrnými turbínami, které jsem krátce po cestě minul. Z dálky to vypadá jako takový tichý bílý objekt s vrtulí, až by člověk nevěřil, jaký to ve skutečnosti nadělá kravál, když k tomu dojde na dosah. Kráčel jsem volně ani jsem nějak nepospíchal, po kamenité cestě, která vede až k Aši. Dorazil jsem okolo 19:00 do města a asi po deseti minutách si uvědomil, že tam vlastně nikdo není. Po cestě před Aší jsem potkával pejskaře a výletníky převážně z Německa, kteří se opačným směrem zřejmě vraceli domů.

Téměř liduprázdno. Došel jsem k místu, kterému zřejmě místní říkají centrum a jakmile jsem viděl obchod, zamířil jsem k němu v naději, že si něco koupím na cestu. Jenže smůla. Vše se tu zavírá v 19:00, dál asi raději ne. Pochopil jsem záhy proč. Po ulicích opřeny o zeď postávaly skupinky lidí, kteří se za soumraku probouzí a za úsvitu jdou spát. A opravdu tím nemyslím kousavé strýce a tetky s kruhy pod očima, alergií na dřevo a česnek, co vstávají z rakví a pijí všem krev.

Jelikož jsem z města, kde se takovéto partičky běžně v centru vyskytují, věděl jsem, že není úplně dobrý nápad jít jim přes cestu. A tak jsem jen spěšně skočil na místní pumpu, kde mi velice nepříjemná obsluha dávala jasně najevo, že tím, jak jsem si dovolil u nich koupit bagetu a platit hotově, ji nesmírně obtěžuji a vydal se z města pryč, než se rozhodnou jít ven úplně všichni a ještě mi svážou tkaničky, abych jim nemohl utíkat. Minul jsem dvě sotva zletilé dívky, které se okatě nabízely nějakým snědým pánům z nedalekého stánku s kebabem, snažil se ignorovat čím dál zvědavější pohledy týpků z druhé strany silnice, vyšlapal spěšně stoupající chodník a vytáhl telefon s mapou až ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že mě nepovažovali za dostatečně zajímavého na to, aby si se mnou přišli promluvit, zeptat se na cigáro, čas, telefon a peněženku.

Když už se slunce začalo skrývat za obzorem, rozbil jsem svůj osobní stan pro jednoho pod stromem u nějakého pole, krosnu si zakopal k nohám, boty nechal venku, na chvíli jsem si prohlédnul fotky, které jsem cestou pořídil a za krátko jsem únavou usnul. Při takové události, kdy spím prakticky jen na zemi, se obvykle probouzím časně z rána těsně před rozbřeskem. A tak jsem ráno vyskočil, aniž bych si všimnul drobné vlhkosti uvnitř stanu, vytáhnul spacák, vyprášil a sbalil a než jsem se obul, snažil jsem se ze svých bot vyklepat možné škvory. Od mala z nich mám fobii a vůbec nevím, čím to je, zda nějakým špatným zážitkem nebo pověrami o škvorech lezoucích do uší, kde vám zlomyslně poškodí bubínek, kdo ví...

Pokud bych měl popisovat tu sběr borůvek u Goetheových kamenů, tu přesolený oběd v restauraci v Hazlově, po kterém se mi jazyk scvrknul do velikosti sušeného hrozna, bědování nad nelegálními ohništi v chebském lese, odpočívání v Ostrohu a prohlídku Seebergu, nejspíš byste si poté, co jste si svá čtením unavená oční víčka lepili náplastí k čelu řekli, že jsem se totálně zbláznil a nikdo to číst nebude.Tudíž jsme si tak ušetřili popis cca 25 kilometrů cesty a můžeme jít přímo k věci. Totiž k Chebu, kam jsem došel někdy cca v 16:30.

Když se k němu dosoukáte ze západu, můžete se kochat krásným výhledem na část města, kdy můžete mít Cheb doslova na dlani. Když jsem si se zájmem prohlížel a fotil místní náměstí a došel do Kauflandu dokoupit zásoby jídla a pití na cestu ani na chvíli jsem si nepředstavoval, co mě vlastně čeká. Nejadrenalinovější zážitek toho roku přišel, když jsem šel parkem poblíž zdejšího vlakového nádraží. Už jakmile jsem tam vkročil, rozsvítila se mi v hlavě varovná kontrolka a tělo se automaticky pohotově přeplo do pozoru, ačkoli jsem si nebyl úplně jistý podnětem. To jsem však zjistil záhy, když jsem se trochu rozhlédnul okolo sebe. Totiž prakticky okamžitě mě zpozorovala asi dvacetičlenná skupinka znuděných romů, posedávajících po lavičkách a nebo ledabyle na trávníku. Vzhledem k tomu, jak si mě a mou těžkou krosnu prohlíželi s výrazem dítěte v obchodě, které spatřilo tu nejžádanější laskominu, bylo mi jasné, o čem přemýšlí a rozhodně to nebylo přání pokecat si se mnou o zážitcích z cest. Inu, v tu chvíli by mě nejspíš ani žádný zážitek nenapadl. Jelikož jsem jim přišel zřejmě nesmírně atraktivní, vstal celý hlouček všelijakých Dušanů, Kejzů, Dežů a Štefanů jako jeden Rom a už udělali první krůček směrem ke mně.

Krosna mi najednou nepřišla tak těžká i když jsem ji za ty dva dny přenesl o téměř 60 km a dokonce se mi podařilo ještě víc natáhnout krok bez ohledu na to, jak jsem měl nohy zmučené, bylo mi však jasné, že prostě neuteču. V ten samý okamžik už jsem v duchu viděl všechny svaté, z nichž se ke mně naklání Medard a šeptem mi radí směrem k srdci, ať zloděje obdaruji tím, o co mě chtějí okrást. Na krátkou chvíli jsem si představil, jak je žádám, aby mi nechali alespoň boty a nějaké peníze na vlak, zatímco mě škubou jako nedočkavé dítě balící papír z obzvláště velkého vánočního dárku. Naštěstí jsem však šel místem, kam je dobře vidět od vchodu do budovy nádraží. Jeden z bandy zagestikuloval bradou tím směrem, cosi pronesl a náhle se všichni, jako velký duch romské komunity, snesli zpět na svá místa. Ohlédnul jsem se k budově, komu že to vděčím za záchranu zdraví a majetku, co jsem měl právě u sebe. A přímo přede dveřmi stál člověk celý v černém, hrdě nesoucí na zádech nápis: ASISTENT PREVENCE KRIMINALITY MP. Nikdy jsem si nemyslel, že když uvidím takového strážce na vlastní oči poprvé v životě, přijde mi jako ten nejúžasnější člověk na světě a to jsem ho ani neznal.

Nechtělo se mi cestou zjišťovat, jestli si to náhodou někteří nerozmysleli a nevydají se mě přeci jen prošacovat a vlak mi najednou nepřišel jako špatný nápad. Takže jsem si zakoupil jízdenku do Mariánských Lázní a cestou do vlaku ještě zběžně zkontroloval, zda-li mám v pořádku trenýrky.

V Mariánkách jsem si našel místo v místním lesoparku u jednoho z pramenů. Ráno jsem zjistil, že jsem před cestou poněkud podcenil kondenzaci vlhkosti uvnitř stanu, takže mi všechny věci trapně zmokly. Tudíž jsem vše sbalil a vydal se vlakem do Prahy a odtud jel pro změnu autobusem na chatu, kde jsem měl v plánu si nechat oschnout věci, pár dní odpočinout a pak se vydat zase na cestu. Ale znáte to. Člověk se někde rozsedí a pak zjistí, že když zrovna nikam nemusí, tak se mu ani nikam nechce. A to byl přesně i můj případ. Na příští rok se chystám projít Slovensko a třeba potkat i medvědy. Tak snad o tom budu i pak schopen napsat.

A aby nezůstalo jen u povídání, tak Vám sem hodím i pár fotek, ať si nemyslíte, že kecám. :)