Tatransko-třinecký komentář (Luboš Tlučhuba Vencl s přispěním Tomáše Quentose Rodra)

Kamzíci, pěvušky, Rysy. Medvědy jsme nepotkali. Když dva dělají (Vojta a Sobi chybují) totéž, není to totéž. Aneb trek v Tatrách a turnaj v Třinci.

Opět vás poprosím o trpělivost s fotkami. Server si stále otáčí fotky, jak sám uzná za vhodné a já s tím nic nenadělám (:o)

Jak se dostat z Prahy do Třince? Cesty existují různé. Třeba takováto.

Tomášovi (opět mu děkuji za korekturu) jsem říkal, že mi své poznámky poslat může, ale že tentokrát jich zřejmě moc nevyužiju, protože záměr mám jiný. Tomáš přesto poslal v podstatě kompletní komentář (ačkoliv stručnější než ke Stádlci). A jelikož jsem se u jeho čtení docela nasmál, některé pasáže přece jen zařadím (Tomášovy pasáže opět budou zvýrazněné). Tomáš jede na turnaj se Zbyňkem. Mezitím v rádiu reportují o požáru v Ostravě. „Hasičtí vyšetřovatelé…“ sekne se hlasatelka. Jako správní lingvisté okamžitě zbystříme. „Hasičtí?! To asi ne… hasiččtí? To taky ne… hasičští, ne?“ „Leda by byla nějaká obec Hasice,“ zakření se Zbyněk.

Turnaj začínám proti Ivovi. To je jeden z mála hráčů, se kterými mám zápornou bilanci, ale vzájemná partie z Pardubic, kde mi daroval sérií svých chyb vítězství, mi dodává optimismu. A ze začátku jde všechno, jak má. Ivo mění dvě, já pokládám čisté HONCOVY (74); Ivo sice okamžitě odpovídá NEDOPŘÁV (68), ale dál hraju mnohem silnější tahy, takže když Ivo vytasí M(A)MUT(E)CH (63), jen skóre koriguje. Náskok dál navyšuju a po deseti tazích vedu o 60. Přichází složité zásobníky a po 12. tahu je to o 40. No a pak přijde závěr... ... ehm, já to tady nebudu pitvat. Ale v každém z posledních čtyř tahů jsem se rozhodl špatně a udělal větší či menší chybu (přičemž některé z nich opravdu hloupé, které se daly snadno vyhodnotit lépe). Zahrát byť jediný z nich správně, stačilo by mi to na vítězství. Takhle odcházím od partie s prohrou o 32 a hlavou v dlaních. První kolo nabídne vůbec spoustu zajímavých výsledků. Vojta se Sobim si pohlídají partie s Milenou a Alešem. Jana Vágnerová smete Tomáše 478:276, Pavel Vojáček hned v prvním kole dosáhne rekordního skóre i rozdílu turnaje v partii s Mariánem 551:275. Další rekord turnaje – součet skóre – padne v partii Martiny s Radanou: 492:404. Martin Hrubý remízuje s Mirkou Zaisovou 350:350. Jana Vacková porazí neoblíbeného soupeře Radka Mannheima a Monika Lancová překvapivě přehraje Jolanu.

První etapa mého a Vojtova putování – dostat se na start treku – byla podobná partii s Ivem. Jeli jsme v pátek každý po vlastní ose do Žiliny a do té doby bylo vše relativně v pořádku. Vojta sice narazil na úředního šimla v podobě PANÍ (tedy asi spíš úřední kobylu, že?) za přepážkou Železničné spoločnosti Slovensko, já zase řešil prázdný žaludek a vybrakované Tesco (půl hodiny před zavíračkou byla nabídka už hodně chudá), ale jinak vše bylo v cajku... ... až na závěr našeho putování, které pokračovalo v sobotu. Začalo to tím, že jsem si spletl čas odjezdu vlaku. Když přijdete na nádraží 7:25, je docela zásadní, jestli měl jet vlak 7:23, nebo 7:33... ... těch „33“ to bylo o hodinu později a tím jsme také jeli... ... jenže tenhle vlak měl zpoždění a návazný přípoj na něj nečekal. Takže další hodina na nádraží v Popradě... ... prostě jako s Ivem – najednou se vše začalo sypat...

Po příjezdu do Tatranské Lomnice nabrala naše cesta už jen správný směr. Úspěšně jsme zvládli obě lanovky ke Skalnatému plesu (ačkoliv někdo si kupoval lístek na lanovku až ve vlaku, i když jsem mu to psal už 14 dní předem a někdo druhý se strachoval, aby mu cestou lanovkou nespadl mobil, který si nestihl a následně raději nechtěl zastrčit do kapsy… :-D). Začali jsme jako nefalšovaní (pražští) turisté. Fotečky výhledů do krajiny, cachtání nohou v potůčku (řece), zmrzlina z Opočna, klábosení se slovenskými záchranáři, sluníčko, pohodička. Jenže Tatry mají pro Pražáky přichystané přivítání a hotelový welcome drink to není. Stoupání z Hrebienku ke Sliezskemu domu je poctivé a s 14kilovými krosnami (plnými převážně jídla) na zádech to už není sranda. Do toho se ozývá docela zlověstné hřmění. Konec žertů, tohle vypadá vážně. Asi bychom měli máknout, usoudíme během přestávky, při které se Vojta krmí a já popadám dech. Déšť se nám spustí asi na poslední hodinu cesty. Není nijak silný ani nepříjemný, děsí nás spíš pokračující burácení, ale nakonec dorazíme do cíle a obdivujeme krásu Velického plesa. Vyfotíme si ho zítra, teď se ubytujeme. Večeříme a výhled do krajiny je nulový. Přes provazce deště není nic vidět. No, tak to jsme tomu tedy utekli. Nu a co dělají scrabblisté na treku po večerech? Dohodli jsme se s Vojtou, že každý den si dáme mač na dvě vítězné partie. První souboj vyhrávám 2:1. Vybírám z něj Vojtovo originální bingo PÍÁRO(V)(Y) (86) ze třetí partie, jež mu však pomohlo pouze ke korekci skóre. Kromě scrabblu (který bral Vojta) jsem s sebou vzal malou tematickou hru Alpinu, kterou jsme s Vojtou překřtili na Tatrinu. Vysvětluju mu pravidla, sehrajeme dvě hry a vítězím 2:0, ale to je přirozené, přece jen ji Vojta hrál poprvé – narozdíl ode mě.

Podobně jako naše cesta, i já v turnaji nabral po úvodním zaváhání správný směr. Po šestém Jolanině tahu (a mých pěti) je skóre 98:99, tedy nic moc. Pak to ale začne. Na mé EXU (33) odpovídá Jolana NESH(O)LÍ (78). Já o pár tahů později vypálím CVAKN(U)V (89), přičemž slovo končí na spodní červené, takže je mi jasné, že předpony ještě mohou sehrát zajímavou roli. Během dalších čtyř tahů Jolana nasází 117 bodů a já během týchž čtyř tahů dokonce 136 a vedu o 60. Jolana se snaží o zdramatizování: TOU + UCVAKN(U)V (39). Zkouším „cvičný“ protest. Hle, neplatí. A vzápětí jdeme ke slovníku znovu, protože ode mě přilétá PŘICVAKN(U)V (39). Platí a je to o stovku. Ještě zachybuji neplatným slovem, ale pak už se moc nemění a vítězím 465:382. Vojta prohrává s Frantou Růžičkou, když jeho prvního žolíka a bingo dokáže ještě vymazat, ale druhého (i když bez binga) už (se zásobníkem plným souhlásek) ne. Sobi v partii dvou titánů porazí Karla Sikoru, Monika Lancová zaskočí Iva Hradského a Martin Worek Martina Hrubého. Chudák Marián. Po Pavlovi ho rozseká i Tomáš (445:321), který se zahojí po prohře s Janou. Ta je naopak v ráži a řádí i proti Saše – 422:242. Jana Vacková v dobrém dnu pokračuje také a vypráská Martinu 442:279.

Ráno bývám vzhůru většinou brzy. Vesměs mě probudí denní světlo a pak už se mi těžko usíná. Vojtu na to připravuji předem. Je neděle šest hodin ráno a já už nemůžu spát. Rozhodnu se, že se půjdu projít kolem Velického plesa. Rychle a tiše se obléknu a vyjdu na chodbu. Mobil!... ... ne, nebudu se pro něj vracet a budit Vojtu opakovaným cvaknutím dveří. Jdu nalehko. Venku je trochu chladno, ale příjemné, neb jsem otužilý. Svítí sluníčko. Kochám se procházkou kolem jezera a všímám si, že na cesty vyráží většinou tří až čtyřčlenné skupinky. Vyhodnotím to, že jsou to skupinky s horskými vůdci, které vyráží na Gerlachovský štít. „Takže za čtyři hodiny budeme na vrcholu?“ zaslechnu úryvek rozhovoru jedné ze skupinek. Vracím se na pokoj. Vojta vstává, ale nespěcháme. Domluvili jsme si wellness, které máme v ceně, a to je otevřené až od deseti hodin. Kolem půl jedenácté se z relaxační místnosti kocháme výhledem na Velické pleso a Gerlach. Padá mlha. Ta později houstne. Hm, ti horští vůdci věděli, proč vyráží v šest. Vracet se v tomhle počasí nebude nic moc, ale snad alespoň stihli výhled za jasného počasí. Je jedenáct. Mlha zhoustla tak, že i Rákosníček potřebuje navigaci. Hm, tak z fotky Velického plesa nebude nic. Škoda, je opravdu moc pěkné. Ale holt si k němu budete muset dojít sami ;-) A my s Vojtou vyrážíme na cestu. Mlha nepolevuje, ale zábava je dobrá, a tak nám cesta ubíhá docela příjemně. Dnešek je profilově opačný než včerejšek. Zkraje stoupáme. Pak stoupáme. Na konec by nás mělo čekat klesání k Popradskému plesu... ... ale teď pro změnu... ... stoupáme – stále a pořád ještě. Kdy už budeme „nahoře“? Ono „nahoře“ není vlastně ani žádný vrchol. Jen musíme obejít Končistou a k ní přidružené vrcholy. Chvíli vtipkujeme, že by možná bylo snazší jít přes vrchol než to obcházet. Nakonec však dosáhneme nejvyššího bodu naší dnešní trasy a rázem se promění počasí. Mlha se trhá a vychází sluníčko. Je to postoupivším časem, nebo tím, že jsme na jiné straně hřebenu? Kdoví. Docházíme do sedla pod Ostrvou. Náhle se před námi rozprostírá nádherný výhled do krajiny všemi směry. A především na Popradské pleso, které je naším dnešním cílem. Před námi se tyčí Ostrva, jejíž vrchol by se dal zdolat. Informuju Vojtu, že já se na něj určitě nevydám. Ani Vojta nevypadá, že by chtěl plýtvat energií. Fotíme se, svačíme, odpočíváme a radujeme se z blízkosti našeho cíle. Začínáme sestupovat. Náhle se skupinka před námi zcela zastaví a já si uvědomím, že to není jen tak samo sebou. Rozhlédnu se: „Hele, kamzík,“

upozorním Vojtu. Vytahuju mobil, protože znám „česká“ zvířata, která mají ve zvyku brát roha dřív, než je člověk stihne vyfotit. Vojta zvolí jinou strategii. Rozhodne se (i s těžkou krosnou) popoběhnout, aby měl lepší výhled. Ukáže se, že jeho rozhodnutí bylo lepší. Slovenští kamzíci jsou trpěliví, počkají si a Vojta jich vidí (a fotí) více a z lepšího místa. V dnešním scrabblu však volím lepší taktiku já. Nebo mám prostě jen štěstí. Stav 1:1, rozhodující partie. Pytlík je dobraný, oba držíme žolíka. Vojta vede 337:267 a já jsem na tahu. Mám na ruce ACEEKU? Je tam jediné bingo a já ho najdu. Ve společenské místnosti nás zaujmou vědomostní hry Slovensko Junior a Európa. „Slovensko Junior“ je fakt náročný. :-D Otázku: „Jakou činností se v Čechách zabývá horník?“ pojmeme jako jazykovou. „Farárstvo?“ Tipnu si (odvozuje svůj tip od fárání). Hm, špatně. „Baníctvo“. No jo, Baník, pičo. Nakonec končíme remízou. V „Európě“ Vojtu knockoutuju. Náš milý vysokoškolák zaváhá se Sorbonnou i „Karlovkou“ (raději nebudu uvádět, co tipnul jako nejstarší univerzitní město ve střední Evropě, protože ho nechci ztrapnit úplně).

Stejně jako kamzíci po tatranských skalách proskáču partií proti Mileně. Naopak Milena bloudí v mlze. Začínám čistým KULÍVÁŠ (84) a po třech tazích je skóre 109:6. Kromě binga nemám žádné krásy a dvě Mileniny výměny a tah za 6 mi signalizují, že bych měl hrát defenzivněji. Ve 4. tahu sice Milena pokládá bingo, ale jen za 61, a navíc se dvěma žolíky, takže je máme z krku a já se jich už nemusím obávat. Milena se protrápí i zbytkem partie a já vítězím 417:305. Jana Vacková deklasuje Frantu, Vojta si připíše cenný a důležitý skalp Karla Sikory, Sobi zastaví tažení Moniky Lancové, již rozbije 467:345. Adélka porazí Jolu, která fakt nemá dobrý den.

Na další den máme s Vojtou naplánovaný zlatý hřeb naší cesty, výstup na Rysy. Vojta vyrazí tempem, že přemýšlím, jestli jsem mu nezapomněl říci, že je to 1.000 výškových metrů a že sprintem to nezvládneme dokonce ani s lehkými batohy (u Popradského plesa

zůstáváme ubytovaní ještě jeden den, takže s sebou bereme jen svačinu, vodu a nějaké další drobnosti). Jak rychle vystartuje, tak brzy si vyžádá pauzu. Sundává vrstvy oblečení, které později budeme zase navlékat. Já nic nesvlékám (vyrazil jsem nalehko), a tak zapředu hovor s HAMALEM. Prý za 90kilovou krosnu je až 150 eur, ale on to dnes ani placené nemá, chce se jen tak lehce protáhnout. No, každý svého štěstí strůjcem a hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Ale borci to jsou, ti kluci, to teda jo!!! Cesta začíná stoupat, ale my si udržujeme vcelku svižné tempo, a to i navzdory několika přestávkám. Přesto síly ubývají, a tak když se před námi – pro mě zcela nečekaně – zjeví Chata pod Rysmi, srdce zaplesá radostí. Navíc je zásadní, že šerpa, který nesl pivo, dorazil před námi. A teda pivo je přesně to, nač mám nyní chuť, a potřebuju ho – a to i přesto, že nejsem velký pivař, vypiju v průměru tak jedno za měsíc. Navíc tam mají magnetky, které já kupuju všude, kde jsem! Vojta má s klíčenkou smůlu. Tak si aspoň ulevíme s výhledem na Tatry. Ne, v legendární kadibudce (viz foto) ne, ta je bohužel uzavřená, ale novější toalety v provozu jsou. Chvíli zkoumáme jízdní řád na vrchol, ale nakonec se rozhodneme nespoléhat na to, že je platný. Dojdeme k zákazové značce, zkontrolujeme svou obuv a po ověření, že nás se zákaz netýká, vyrazíme vzhůru.

Upřímně, bylo to fakt náročný! K chatě pod Rysmi to byla relativně sranda. Samozřejmě, nějakou kondici potřebujete a není to výstup pro každého, ale dá se to. Od chaty výše je to už fakt zabíračka. Vojta to zvládá lépe (aby ne, když je mu polovička let, co mně), ale když si žádám přestávky (častěji, než by si mé ego přálo), čeká na mě tolerantně a trpělivě. Závěrečné metry jsou vyloženě „lezecké“. Tedy ne že byste potřebovali vybavení, zvládnete to po svých. Ale ne po dvou, ruce je potřeba zapojit. Ne, není třeba se plazit vyčerpáním po zemi, ale vskutku se vzhůru leze (ale neděste se, není to lezení nějaké velké náročnosti, zvládají to i starší manželské páry). Na vrcholu,

respektive vrcholech (slovenském i polském), je narváno jako na Staromáku před orlojem v neděli v poledne. Rysy pro nás mají připravenou odměnu za naši snahu. Tou je – aspoň pro mě – naprostý šok a bizár. To poslední, co bych na vrcholu Rysů čekal, je... ... vrabčák. Dobře, není to vrabčák. Vojta našel, že to je pěvuška a že je to pro ni přirozené prostředí, ale pro mě to byl šok. Celá rodinka tam byla. A samozřejmě, stejně jako s kamzíky, Vojta si vybral mnohem lepší místo. Když si dosyta užijeme vrcholu, vydáme se zpět. Nezastírám, že první metry zdolávám opatrně a poctivě je lezu „čelem ke skále“. Asi by to šlo po dvou vpřed, ale jsou situace, kdy je zbytečné riskovat a machrovat. Později už nabereme svižné tempo. Ještě se znovu zastavíme na Chatě pod Rysmi. Vojta si vystojí poctivou a dlouhou frontu na moderní kadibudku, zatímco já po chvilce váhání usoudím, že si zasloužím odměnu za výstup – štrůdl a horkou čokoládu. A pak už cesta dolů, která je vcelku rychlá a bezproblémová. Z třetího vzájemného scrabblového mače nevybírám tentokrát žádné slovo (nic, co by stálo za zmínku, jsem nenalezl), ale taktické šachy z druhé partie. Začínám NIŤ (18), Vojta PIĎ (10). Měním tři, Vojta mění čtyři. Koukám na zablokovanou pozici, svůj náskok a nulové tahy na každé straně. Na ruce mám šest pěkných písmen a Ú. Pokud zapasuju a Vojta nezahraje platné slovo, vyhraju (i kdyby Vojta měl pět jednobodových písmen a dva žolíky, tak mi to s tím Ú vychází). No jo, ale to je dost jednostranná sázka. Pokud vyměním Ú, pak jsou jen dvě možné dvě dobírky, které by mě mohly v případě Vojtova nulového tahu porazit – X a Ó (Ď a Ť jsou na desce) – a to jen v případě, že Vojta bude mít na ruce opravdu hodně málo. A když Vojta rozehraje, třeba mi přijde bingo. Vojta rozehraje, mně bingo nepřijde. Partii sice nakonec vyhraju, ale dnešní dvojzápas patří Vojtovi. Je na něm vidět, že už fakt chtěl a potřeboval vyhrát.

Výstup na Rysy má dva vrcholy (nemám na mysli slovenský a polský, ale chatu a vrchol) a partie s Martinem Hrubým také. Jsou jimi dvě moje binga. Martin tentokrát bingo nepoloží, ale svého žolíka využije dobře a mezihru má také silnou, takže nakonec vítězím „jen“ o 20. Ale i to se počítá. Sobi přivítá na 1. stole Pavla Vojáčka a rázně ho z něj vyprovodí (449:377). Radek Mannheim vyřídí Ivoše 481:282, Franta Moniku Lancovou 451:310.

Další den vyrážíme od Popradského plesa a opouštíme nejvyšší hory. Ještě projdeme pod Kriváněm a oceníme jeho majestátnost, ale ráz krajiny se definitivně mění. A s tím, jak variuje krajina, nezůstávají stejné ani jiné aspekty naší cesty. Například cedule varující před medvědy a doporučující, jak se při setkání s ním chovat. Převýšení nás nečeká žádné dramatické, ale zase nás čekají jiné nástrahy.

Nezáleží na tom, jakým způsobem je zdoláme, ale že se dostaneme přes. Přicházíme do Podbánského, což je proti vysokým horám náznak civilizace. Je to ryze turistický resort (prodejna potravin je 2,5 km daleko), ale autobus sem už jezdí a poblíž jsou i nějaké osady a vesnice. Večerní scrabblový souboj ukáže, jak je na tom kdo slovníkově. Za tři partie nasbírám 5 neplatných tahů. Je pravda, že jsem měl trochu hravou a experimentální náladu, ale tohle je prostě moc. Naopak Vojta nemá ani jeden a těmi platnými mě docela cvičí. Asi nejvíc mě zaujmou MNÍŠCI. Vojta vítězí 2:1. Na zápasy je srovnáno 2:2, na partie 6:6.

A stejně jako cestou do Podbánského to bylo v partii s Radkem Mannheimem. Nezalekl jsem se jeho medvědího stisku ruky a... ... prošel jsem přes – na způsobu nezáleží... Začnu drze. ŽALNÉ (28). Tak nějak si říkám, že by to platit mohlo. Radek: „Sice jsem si před začátkem partie řekl, že nejistá slova protestovat nebudu, ale tohle musím.“ Křížek. V druhém tahu Radek hraje OMYDLÍŠ a já, vědom si poučky: „V předponách je bordel“, protestuju. V devátém tahu se Radek ztratí v myšlenkách a na poslední chvíli hraný tah spočítá špatně. Druhý křížek a vedu o 40. No jo, v předponách je bordel. Ale pamatovat si aspoň ty, které se člověk učí, by bylo fajn. Jak je to s tím BOČIT? Jo, tam určitě nějaká jednopísmenná předpona platí. O, S a U jsou blbosti, takže VBOČ. Hraju ho sebejistě za 18 a svou jistotu přenáším i na Radka, který ho nechává bez protestu. Radek se přibližuje na rozdíl 30 bodů. S dalším tahem si už nejsem jistý tak, jako s tím předchozím. Jak je to s tím CVEKEM? Je životný, nebo ne? Platí CVEKA, takže by být měl. Ale aby to nebylo něco jako ÚNORA. Dospěju k názoru, že CVEK životný je, ale i kdyby nebyl, tak Radek na mé CVE(K)ŮV (27) protestovat nebude. Pořád je ve hře a ztracený tah by ho z ní vyřadil. Navíc kdybych si nebyl jistý, zahraju jen CVE(K)Ů. Riskovat neplatné slovo kvůli třem bodům nedává smysl (jenže já fakt to V chtěl odehrát). Zdá se, že jsem situaci vyhodnotil zcela přesně. Radek nad protestem váhá, ale nejde. Tuším, že provedl zhruba podobnou analýzu, jakou jsem nastínil. Závěr partie už mnoho nezmění a já vítězím 341:297. Dosud suverénní Sobi prohrává o 4 body s Janou Vágnerovou. Vojta ani trochu nešetří svou maminku (460:303), Karel Sikora vysází pětikilo Mileně: 501:332. Nejvyšší skóre poraženého si připíše Martin Hrubý, kterému 415 bodů nestačí na Nerových 438.

Ubytování v Podbánském a celý resort jsou opravdu moc pěkné. Navíc zde zůstáváme dvě noci. Zkoumáme tedy, co bychom mohli podniknout. Vojtu napadne skanzen liptovských vesniček v 10 km vzdálené Pribylině. Já lepší nápad nemám, a tak máme plán. Zhruba 7,5 z 10 km cesty vede po klidné cyklostezce, ale prvních 2,5 km musíme jít po asfaltce. Vojta z toho nějak není šťastný a pořád mě přesvědčuje, že: „Tahle lesní cestička nás tam přece musí dovést také.“ Když se skloubí elán mládí a neústupnost zralého věku, je z toho velmi zajímavá cesta. Vojtovu naléhání podlehnu, cestička se vytrácí. Vojta uznává, že by možná bylo moudré se vrátit. „Ne, nikdy! Jediná cesta vede vpřed!“ velí moje ješitnost. Jak to bylo na těch tabulích o medvědech? Vyvarujte se hustých porostů? Noooo, ale zase tak hustý to nebylo... :-D Nakonec dojdeme na tu cyklostezku a po ní poklidně až do skanzenu. Bylo to pěkné, poučné. Dobrý program na volný den. Zpátky se svezeme autobusem. Přece jen pojímáme dnešek jako osvěžení a nabrání sil psychických i fyzických. Do odpoledního scrabblu jdu v úplně jiném rozpoložení než včera. Dost bylo hrátek! Je na čase zase přitvrdit! Asi nejzajímavější moment je Vojtovo krásné bingo JESTŘÁ(B)A z první partie. K vítězství mu však nestačí, já binguji dvakrát, i když mnohem méně originálně. V druhé partii pak dokážu ubránit vybudovaný náskok i proti dvěma Vojtovým žolíkům. 2:0, game over. Tak to by bylo, bylo potřeba zase Vojtovi trochu přitáhnout uzdu. Vojta mi to vrátí v Tatrině. Jedna úvodní seance mu stačila, aby do hry pronikl (ne že by byla tak složitá) a nyní mě už poráží 2:0. Vícekrát hrát raději nebudeme, pomyslím si.

Užuž chceme začít šesté kolo – říďa zjevně spěchá na vlak – ale nemůžeme: postrádáme pořadatele, aby kolo zahájil. „Jsme tady všichni, jenom pořadatel chybí.“ Jakmile Michal zaslechne, že je řeč o něm, uvede situaci na pravou míru: „Hledám Vencla.“

„Před chvílí se odsud vyřítil, tak jestli někde sere nebo co…“ informuje předseda. Luboš se za okamžik objeví, kolo tedy může odstartovat. (Ano, Vencl sral. Když musíš, tak musíš... :-D Děkuji Tomášovi za tuto glosu, o tuto historku jsem byl – vcelku logicky – připraven) I když vzhledem k jeho průběhu bych ho radši vynechal. Čtyři pěkné partie za sebou – zákonitě tedy následuje jedna fraškovitá. Pavel Vojáček dostane v 6. tahu snadné bingo (N)EOBITA, zatímco mně se v zásobníku postupně zjeví asi čtyři, ani jedno z nichž není kam dát. Prohrávám 282:458. „Jsem slyšel, žes byl ňák hrozně bitej,“ dává mi úřadující mistr republiky na WC u sousední mušle možnost se vykecat. „Jo. Zatím 4:2, ale když už prohraju, tak o 200,“ postěžuju si. „I s blbým TurČASem jde mít pěkný umístění,“ glosuje Luboš a tím mi dodá potřebný optimismus. Jana Vágnerová je v Třinci bez Břéti, a tak čelí dotazům. „Kde máš Břéťu?“ „Na svatbě.“ „Žení se?“ „No jasně.“ Já to vím už od Pardubic, z nichž mě vezli, a tak to není něco, co by mě UDI(V)ILO (67), které mě ve třetím tahu posílá do vedení. Ale v pátém tahu si ho Jana bere zpět díky NAKOSTE (70). A po DOS(A)DÍTE (68) v 8. tahu vede Jana už o 103 bodů. Jenže mám odpověď: SKŘÍPE (42). Je to o 60 a po 11. tahu o 50. To je sice stav, se kterým se něco dělat dá, ale chtělo by to, aby „se něco stalo“. Jana musí protřídit zásobník a po dalším tahu je to už „jen“ necelých čtyřicet. Snad i tohle přiblížení Janu trochu znervózní, navíc řeší různá dilemata a vyřeší je slovem VRŠNÝM (30). Protest. Neplatí. ČUĎ (37) a je to o bod. Jana se rozhodne, že zkusí rozhodnout zavřením na dva tahy. Určitě by to cesta mohla být. Mám pořád 6 písmen, takže něco určitě odečtu, přičemž ona zahraje o tah víc... Hraje tedy ŠVARNÝM (19). No jo, ta úvaha by byla dobrá, ale nesměl bych mít na ruce BONŮ (39) přes N, které rozehrála. Jana sice skutečně zavírá a přičítá mých 6 bodů, ale přesto mi to stačí: 373:372. Uuuuuuf! A vau! To byl obrat! Tak teď se mi se vším všudy vrátila ta partie s Ivošem. Vojta zažívá podobné pocity. Se Sobim prohrává po jeho dvoužolíkovém bingu také o stovku. Na rozdíl od mé partie s Janou je to však po třetím tahu, a tak má Vojta více času na zvrat. „Říkal jsem si, že potřebuju dát bingo, a pak, aby měl on špatná písmena. A to se stalo. Dal jsem bingo a on na závěr dobral hnusy,“ líčí Vojta. U tohoto se pozastavím. To je přesně můj typ uvažování. Je úplně jedno, proti komu stojíte, že je to čtyřnásobný mistr republiky. A je úplně jedno, jaký je stav skóre, že prohráváte o stovku. Vaše uvažování nesmí být: „Zatraceně, to je klikař. To je v hajzlu proti takovýmu machrovi…“, ale: „Jak můžu tuhle partii vyhrát?“

Na čtvrtek máme naplánovaný poslední delší etapu našeho treku. Ve středu zkoumáme předpověď počasí. Hm, někdy mezi jedenáctou a pátou přijde hroznej chcanec. Zkoumáme několik modelů. Ty se navzájem rozchází v čase, kdy to přijde, ale všechny se shodují v tom, že to bude velký. A my s Vojtou se zase shodujeme v tom, že bychom měli máknout a zvolit ostřejší tempo. Jdeme opravdu svižně. Dopřejeme si i nějaké kochání, včetně odbočky k vodopádu, který nám doporučí místní „Krakonoš“, s nímž kterým zavedeme řeč. Spadne na nás sice pár kapek, ale do místa ubytování dorazíme včas. Čtu mail s instrukcemi ohledně kódu k bezpečnostní schránce. Schránka klíč vydá a já jdu hledat pokoj. Když se vrátím, hacker Vojta hlásí: „Jestli chceš, můžeme mít každý vlastní apartmán. Nemají to moc dobře zabezpečené, otevřel jsem čtyři další schránky.“ Pak už usedáme ke scrabblu. Vojta vyhrává první partii. Dosud vždy vyhrál ten, jenž v ní zvítězil. Ale včera jsem prolomil pravidlo mačů na 3 zápasy, když jsem rozhodl ve druhém, teď bych mohl překonat další tabu. Jako zajímavý moment vybírám situaci z druhé partie. Mám na ruce EDAŘÍ?E, ale N na desce nikde není. Zato je na desce v pozici prvního písmene slova L. Vzpomínáte na Pardubice a LÉKAŘENÍ? No a co LEDAŘENÍ? Nejhorší na tom je, že bych to měl vědět. Tohle jsem se fakt učil. Dospěju k tomu, že „typově“ je to slovo, kde je to přesně na hraně, zda ano, či ne. Fajn, tak to mi teda pomohlo. Takticky je to jasné, risk-reward hraje pro mě. Ale to mi nestačí. Pořád se na to snažím přijít. Užuž dospívám k rozhodnutí, že to zahraju podle RRR (risk-reward ratio), tedy bingo zkusím. Pak se ale hecnu a přiměju své šedé buňky k maximální aktivitě. Ne, musím na to přijít. Tohle jsem věděl a znal. Ne, neplatí, usoudím nakonec a rozhodnu se pro jiné zahrání. Naopak Vojta v závěru zkouší (G)OLFAŘIT a (Z)AFOTŘIL. Neúspěšně – ale nutno říci, že originálně a že mu nezbývalo než to zkusit. Ve třetí partii posbírám velký náskok a dva křížky. Vojta si mě následně slovníkově vodí, ale neudělám chybu, která by mě stála vítězství, a otáčím z 0:1 na 2:1. Následně si ještě zajdeme do velmi kvalitní restaurace na večeři, kde oslavíme úspěšné zdolání našeho treku. Když se v osm hodin vrátíme na pokoj, spustí se ten liják, o kterém jsme spekulovali, jestli přijde v jedenáct, ve dvě, nebo v pět...

Pavel Vojáček se dívá na rozlosování. Stojím opodál, a tak slyším, jak si polohlasem mumlá sám pro sebe: „Zase na prvním stole a zase mě z něj někdo vyžene.“ Tvoje přání je mi rozkazem, pomyslím si. Před partií ještě líčí historku ze čtvrtečního hraní, kde prohrál s Danem Turkem. Hm, hm. Dělával jsem to taky. Také jsem před partií soupeřům občas vyprávěl o svých nezdařených partiích, ale nějak jsem usoudil, že je holý nerozum je před partií povzbuzovat. Ano, ctím zásadu Jarka Nohavici: „Když jsi prohrál, vykecej se, když jsi vyhrál, drž pysk.“ Ale to platí o času přestávky, rozhodně ne o chvíli před partií. Zároveň cítím potřebu nějak Pavlovi odpovědět. Tak vylovím tatranskou partii s Vojtou, kde jsem i proti žolíkům zvítězil 514:299. Tolik k naladění na zápas. A jak jsme prchali před deštěm, tak já utíkám Pavlovi ve skóre. Pavel začíná SEDMÉ (22), načež odpovídám (N)EODSAJÍ (62), Pavel mění, já: VDĚKEM + SEDMÉM (30), na ŽITĚ (18) odpovídám NOVŮ + NA + OJ +VÍ (33) a na ruku mi přichází NEZLILO. Zkoumám, co s tím. Pozice nabízí volné D nebo dvojpísmenná slova NA, OJ, VÍ, která by možná šlo využít, ale na žádné z těch míst zatím nic nenalézám. A pak je ještě volné V. NEZLOVIL? Hm, možná. Jistý si tím ale nejsem a není to žádné terno (cca 60 bodů s rozehráním jednoho trojnásobku a jednoho devítinásobku. Mé dilema rozsekne Pavel. GUR + EG + SEDMÉMU (26). Tak díky. NEZLILO + EGO (86). Pavel sice boduje EŠ + VÍŠ + OJE (32), ale já dobral na ruku RÁTANOU. Ještě chvíli přemítám, je-li jistější toto, či TÁRANOU, ale zůstávám u první volby. 98:287 po pěti tazích. O tři tahy později vedu už o 215 a na ruce se mi rýsuje čtvrté bingo. Trochu exhibičně se na něj snažím šetřit písmena a dovolím tak Pavlovi snížení na konečných 479:320 (ne, to čtvrté bingo si už nevymodlím). Vojta přehraje Radka, Sobi Ivoše. Tomáš i díky bingu z písmen CEENORS Sašu.

Naše poslední etapa už je symbolická. Nějakou dobu zvažujeme, zda spácháme v Liptovském Mikuláši nějaký program, ale nakonec jdeme přímo na nádraží. Zvládneme i trochu hektický přestup v Žilině a následně zdárně dojedeme na Moravu. Vojta do Bystřice, já do Českého Těšína. I tento poslední den však zmákneme scrabble. Výše zmíněná partie je první partií posledního dne. A jak se to přihodí? Vlastně zatím není žádné extra velké umění. Většina z vás by to dokázala odehrát stejně: POMÁHALA (63), ZDĚŘI (26), NEODŤAT + IN (106), FIŠÍ + FLUXY (44), NÓ + ÓD + NO (44) a po pěti tazích mám 271. Pak ještě jedna třicítka, SKUČENÉ za 89 a dva darované tahy, kdy Vojta hledá bingo, kterým by mohl zavřít, a zkouší „blbosti“, neb mu uniká jednoduché S(P)ORÝ(M)A (P či D na 1. či 2. místě). Ale to se stane a partii by to už neotáčelo. Druhou partii rozhodne můj mohutný závěr, kterým ji otočím. Hotovo, finito, dohráno. Na zápasy 5:2, na partie 12:7 při rovných žolících 19:19. Vojtovi není moc do řeči. „Tolik partií, to už není náhoda. Něco v tobě asi je.“ Já Vojtu trochu setnu: „Jsi dobrej. Jsi druhej nejlepší českej scrabblista.“ Později mu ale vyseknu i poklonu: „Slovníkově jsi opravdu silný.“ Vojta odvětí, že by se mnou vyměnil trochu slovníkových znalostí za více mého umu, a tím výměna komplimentů končí.

Není to ale poslední naše partie v tomto týdnu, což se i dalo čekat. Trochu jsem předpokládal, že by v Třinci mohlo dojít na souboj o vítězství mezi mnou, Vojtou a Sobim, ale Sobi se z tohoto souboje odhlásil. Já s Vojtou jsme oba zaváhali jen jednou a svá zaváhání jsme kompenzovali dalšími sedmi výhrami, a tak nyní stojíme proti sobě a vítěz partie se velmi přiblíží turnajovému vítězství. V prvním tahu hraju BÉRŮM (32). Vojta drží na ruce OPCÍTY? a mírně zaváhá. Ze čtyř bing nalezne „jen“ druhé nejlepší, a to přesto, že je to asi nejobyčejnější z těch slov. (Jakže to psal Tomáš, respektive S. Fatsis?) No jo, jenže to je slabá útěcha. Prohrávám o 40 a na ruce nemám zrovna žádné skvosty. Po třech tazích to je už o 70, ale Vojta mi poskytne naději. V pozici na desce nenalezne žádné ze dvou bing, naopak vybere si bingo neplatné.

A už je to zas „jen“ o 40. Jen kdyby ten zásobník byl trochu lepší. Tak co jste našli? Vojta je evidentně jiná generace, která nevyrůstala na rudém gentlemanovi, a tak mu VINĚTOU unikl. A bobříka uzlování ve skautu taky nelovil, takže ani JUTOVINĚ nenalezl. Místo toho mě chtěl bleskově, ba přímo MINUTOVĚ zničit. Ale já jsem starý partyzán, který se nedá zničit tak snadno, ani když nemá nabito ostrýma a v kapse má jen švýcarský nožík. Čisté C(H)RSTALA (70) (přes Vojtova žolíka) mě vrací do hry, FIÓL (42) mě posílá do mírného vedení. Jenže u Vojty je druhý žolík a OBHÁZE(J) (88) je příliš. Ještě se snažím, nechávám si co nejkompatibilnější písmena, i když vím, že šance není velká. Jenže pytlík mi do poslední dobírky místo binga pošle Ú a je hotovo. A jde do tuhého: rozpis 8. kola mě posílá na dvojku proti trojnásobnému mistru a pětinásobnému vicemistru (ach, Tome, ty Tvoje znalosti reálií... ... ale tentokrát to asi není tak úplně Tvoje chyba. Pokud čerpáš z asociačních zdrojů, pak věz, že je tam lapsus. V roce 2002 ve finále Martinů porazil Sobala Kuču, tedy Sobi má 4 první a 4 druhá místa. Hm, někdo by měl webmasterovi o té chybě říct), a navíc i mistrovi SR Martinu Sobalovi. Vzhledem k jeho pozici se sepjatýma rukama je zjevné, že se dal na meditaci. I já do svých partií poslední léta zapojuju spiritualitu a pozitivní myšlení. To bude zajímavé kdo s koho. Jeden by řekl, že je těžké se pozitivně naladit před partií s takovou extratřídou. Ale jde to: vždy si vzpomenu na to, jak Martin, zjistiv, že jsem na lize družstev proti němu nasazen, situaci komentoval: „Silnej se silným. Bezva.“ Bere mě tedy jako rovného soupeře, a co víc, ještě si vybavím nejednu situaci, kdy po pár tazích pravil: „Všechno špatně. Ne, to nepůjde.“ A skutečně nešlo. Ve čtvrtém tahu zaperlí slovem OSUTÝ, kterým mě vyláká ke slovníku. Za křížek se pomstím trojnásobným bingem DEVÍT(I)NA za 80. Udržuju si optimismus i v polovině partie, kdy se můj náskok nebezpečně snižuje. Po dvanácti tazích je vyrovnáno: 287:287. Ztrátu vedení mi však kompenzuje milá návštěva v zásobníku: druhý žolík. Maje k němu Ó, hodlám dostát své pověstné „zabijácké koncovce“, jak se jednou o mém stylu vyjádřil jeden z mých soupeřů. Po patnácti tazích (mimochodem Stefan Fatsis ve svém scrabblovém bestselleru Word Freak píše cosi o tom, že profi partie má na každé straně maximálně šestnáct tahů – a to se týká anglické verze, kde se vzhledem k absenci diakritiky daleko snáze tvoří binga!) na Martinově straně je mi jasné, že ho díky žolíku a Ó už nechám udělat maximálně jeden. Objevím Ó(D)(I)U (23), čímž soupeři odskočím o 34 bodů. „Ne. To nepůjde,“ mumlá si Martin. Zavře slovem SŮL za šest a partie je moje: 346:334. Martinův poslední zásobník byl prý CSŠŤ. Měl jsem holt tentokrát kromě silných tahů a správných rozhodnutí více štěstí. Netroufl jsem si zahrát bingo KŘÍŽÍVAT, jež by bylo platilo. Ale jak je vidět z těsného rozdílu, jeden neplatný tah mohl rozhodnout…

Své cestování před třineckým turnajem končím v Českém Těšíně. Je krásné počasí, a tak si udělám procházku po městě, které je opravdu malebné. Na závěr procházky si nakoupím svačinu. V hotelu-ubytovně se ptám recepčního na kuchyňku. Prý tam je, ale recepční s tím dělá nějaké drahoty. Nakonec si uvědomím, že vše, co potřebuji, mám na pokoji. Vždyť s sebou – jako správný partyzán - celý trek táhnu ten švýcarák, jejž jsem k ničemu nepotřeboval. Švýcarák je téměř neopotřebovaný, a tedy velmi ostrý. Krájím si housku – a fik! Říznu se do dlaně, krve jak z vola. Ještě že s sebou táhnu i tu lékárničku... ... tak za celý trek v Tatrách ji nepotřebuju, a nakonec se zraním na hotelovém pokoji (:o) :-D Ale dobře, že ji mám.

Poslední etapu svého putování jsem tedy zakončil ve městě nejlepšího moravskoslezského písničkáře a místní turnaj symbolicky zakončuji partií s nejlepším moravskoslezským scrabblistou. Pohled na pořadí je vcelku jednoznačný. V případě prohry bych nemusel udržet (a zřejmě neudržel) postavení na bedně, v případě výhry budu téměř jistě nejhůře druhý. A první místo? Spíš ne. Tomáš by musel porazit Vojtu, já Sobiho a ještě by to chtělo nějaké aspoň trochu větší rozdíly skóre. To je hodně podmínek. Ale los mě těší. Jak jsem Vojtovi říkal v Tatrách: „Partie s nejšpičkovějšími hráči posouvají člověka dál.“ I kdybych věděl, že se Sobim prohraju, nevyměnil bych partii s ním za partii s jiným soupeřem, která by mě třeba mohla udržet výše v pořadí. Sobi si celý úvod partie může ukroutit hlavu. Jeden by mu to skoro až věřil. Jen by pohled na skóre nesměl vypovídat o tom, že jsem o 20 bodů pozadu. To není mnoho, zejména když mám tempo k dobru, ale ztráta to je, a jestli tu měl někdo důvod k zoufání, byl jsem to já. Jestli jsem dobře pochopil Sobiho poznámky po partii, v pozici na desce měl uvedený zásobník...

... a zaváhal. Nenašel ani lehké (slabší), ani těžké (lepší – takticky i za více bodů) bingo. Co vy? A ani o tah později

(stále platí poznámka o správném pochopení Sobiho slov) ani jedno ze dvou bing (každé na dvě možná místa). Ale je pravda, že ač to nejsou binga z kategorie „nemožných“, vyžadují znalost nebo dobrý odhad (i když je pravda, že jedno nebo druhé bych u Sobiho očekával). Tohle byly první dva zlomové momenty partie, zejména ta druhá pozice. Sobi místo binga zahrál vcelku chytré ZOUVÁ + OSLIŇ (34), přičemž si ponechal M i N na prodlužku na trojku a vsadil na to, že já tam v tom jednom tahu nic mít nebudu. Vyšlo mu to napůl. Koncovku za ZOUVÁ jsem skutečně žádnou neměl, ale TYJE + TO + YV + JÁ (32) mi pomohlo přežít kritický moment. O dva tahy později, po sedmi tazích, bylo skóre z mého pohledu 128:148 a byl jsem na tahu. Co byste zahráli? Je to pozice spíš k zamyšlení než s jednoznačným řešením. Nicméně za mě to byl další klíčový okamžik partie.

Také jste negovali? Druhá smysluplná možnost byla FANG (24) (obě jsem zvažoval), ale nakonec mi NEGAC(Í) (55) vyšlo jako lepší volba. Sobi se – tentokrát už evidentně skutečně – dostal do zásobníkové mizérie (zřejmě trpěl nedostatkem samohlásek). Já naopak najednou měl co hrát. Velmi mi pomohlo zahrání EXA (51) a druhá padesátka v partii. A když jsem hrál POVĚŘEN (32) a ujal se vedení 312:191, už jsem věděl, že vyhraju. Sobi sice v další situaci s písmeny HIOOVŽ? nezaváhal, naopak se zaskvěl jediným možným bingem, ale já věděl, že už svůj náskok udržím. Ivošovi nestačí 400 na 437 Mileniných bodů. Třetí pětistovku turnaje připíše Radana výhrou nad Dagmar Mannheimovou 506:268. Tomáš v jednu chvíli vede nad Vojtou téměř o 130, ale Vojta silným závěrem sníží na necelých 30 bodů, čímž si pojistí turnajové vítězství (i když asi by vyhrál, i kdyby prohrál o těch 130), zatímco Tomáš si posichruje 3. místo. „Mám medaili!“ podělím se o radost se Zbyňkem – záměrně s ním, protože vím naprosto přesně, co mi odpoví. Nezklamal: „Jak to, když to hraješ tak blbě? Zatímco já se svojí geniální hrou…“ Předloni jsem měl medailí pět, loni však žádnou, až někteří poznamenali, že mně „to nějak nejde“… Stříbro bere Luboš Vencl a zlato překvapivě Vojta Vacek – na prvním místě to začíná být nuda… Gratulujeme (si)!

Většinu času turnaje jsem smířený s tím, že do Prahy pojedu vlakem. Všichni pražští řidiči zůstávají do zítřka. Krátce před koncem turnaje mě napadne: A co Tomáš se Zbyňkem? Přiblížení do Hradce by mi pomohlo. Zbyněk (i Tomáš) souhlasí a je rozhodnuto. V Moravské Třebové stavíme na pumpě. Po osvěžení pokračujeme dál, načež Tomáš začne hledat svůj mobil. Prozváním jej, ale neúspěšně. Zbyněk pokračuje v cestě, což je rozhodnutí diskutabilní, ale co má dělat jiného, když nevíme, na čem jsme. Nakonec Tomáš požádá o návrat na pumpu. Na pumpě obejdeme všechna možná místa, zeptáme se i obsluhy, ale nic. Nakonec Tomáš znovu prohledá auto a mobil najde (:o) Jedeme tedy dál a já úzkostlivě sleduji IDOS. Kupodivu to vypadá, že s odjezdem z Hradce se moc neopozdím, maximálně tak o půl hodiny... ... jejda! Jenže návazný spoj v Pardubicích má hodinové zpoždění! „Byl by velký problém vzít mě do Pardubic?“ Tomáš si po způsobeném prodlení nedovolí ani ceknout, ale Zbyněk se táže: „A stihneme to pak do Hradce na desátou, aby Tomáš stihl vlak?“ Hodím to v rychlosti do navigace. „Jo, měli byste to stihnout.“ Zbyněk souhlasí, Tomáš nenamítá. Super. Ve vlaku zjišťuji, že má oblíbená pizzerie má o víkendu otevřeno do 3 hodin ráno, paráda! Mám doma nějakou lehkou večeři, ale za ten trek i scrabble si zasloužím odměnu a můžu zaprasit. K pizzerii dorazím ve 23:10. „Z technických důvodů dnes otevřeno do 23:00. Hm, tak prasení nebude. Oslavím to po příjezdu závěrečným čepovaným a pak rovnou do sprchy a do postele – jsem úplně vyřízenej… Hm, aspoň někdo měl štěstí. :-) Tak zase v Brně, kde je pro mě vrcholem liga.

P.S. Nějak jsem přímo do komentáře nezařadil řešení jednotlivých situací z komentáře. Takže popořadě: Má partie s Vojtou od Popradského plesa: hlásím, že Vojtova E(D)UKACE proběhla a dostalo se mu lekcí pokory.

P.P.S. Tomášův zásobník z partie se Sašou nabízí dvě binga. Za sebe musím říct, že jsem tomu nedal úplně moc času. Každopádně CENSORE jsem nenalezl, ROSENCE ano, ale nebyl jsem si jistý a opravdu nevím, jestli bych si to v partii troufl.

P.P.P.S. Moje partie s Vojtou. Z pozdější fotky jste pochopili, že Vojta hrál POBYTÍC(H), nicméně nejlepší bylo POC(H)YTÍM (další možná binga byla POMYTÍC(H) a PORYTÍC(H) )

P.P.P.P.S. V první pozici měl Sobi VÁŠNIVOU (s dvěma možnými umístěními) a IŠÁNOVU (opět s dvěma možnostmi – OSLIŇ a USLIŇ). V druhé VMÁZNOU a OMÁZNUV, obojí opět na dvě místa. Poslední pozice po mé negaci nabídla Sobimu bingo HO(D)ŽOVY, které už nalezl.

P.P.P.P.P.S. Poslední situace z partie se Sobim nabízí bingo HO(D)ŽOVI